Pelíšky versus realita (poučení z budapešťského Domu teroru)

Budapešťské muzeum teroru, nacistického i komunistického, trochu nutí k zamyšlení, proč my Češi nic srovnatelného nemáme. A jestli to o nás nevypovídá nepříjemné věci.

Krásná budova na krásném místě, svědek nelidského utrpení mnoha "nepohodlných".

Občas po Praze vidím plakáty, poutající pozornost na zdejší Muzeum komunismu - je na nich bábuška s vyceněnými zuby nebo medvídek se samopalem. Jsou kýčovité a celé Muzeum je spíš atrakce pro turisty. Vypovídací hodnotu do jisté míry taky má, samozřejmě i o době, jíž je věnováno, ale spíš vypravuje o nás, současných Češích a o naší schopnosti se s tou dobou (ne)vyrovnat a (ne)poučit se z ní. Kromě sbírky kuriozit totiž - na rozdíl od jiných zemí, jiných měst - my žádnou skutečně reprezentativní instituci, která by uměla předvést věrně nedávnou minulost a dovedla na diváka dýchnout hrůzy obou děsů dvacátého století, nemáme. A smutné je, že možná ani nechceme.

Pokud se podíváte do Budapešti, což mohu každému jedině doporučit, pak byste "Dům teroru" - Terror Háza" - neměli rozhodně minout. Sídlí v místech, která skutečně zažila to nejhorší, co jsou schopni jedni druhým provést. Vedle nových expozic si tam můžete projít i původní cely, kde se vyslýchalo, nebo maličké cely "na stojáka", kde za vámi prostě zaklaply těžké dveře a vy jste v uzoučké smrduté díře potmě stáli a čekali na další rány a mučení. V padesátých letech, ve velmi nedávné polovině minulého století, to mohlo potkat kohokoli.

Jen málo bych tomu domu hrůzy vytknul – snad jen to, co se týká velké řady dalších muzeí v Uhrách, u nás, v Rakousku i jinde - musíte se jen dívat. Na to jsem zapomněl a slečnu, jíž jsem tehdy po Pešti doprovázel, do jedné z těch cel zavřel, takže hnedle přiběhl dědek s páskou na rameni a pekelně mi v té jejich malebné řeči vynadal (nejspíš). Přitom zážitek to prý byl velmi mocný, jak se mi uvězněná svěřila, a v řadě západních muzeí a památníků je už podobná "interakce" samozřejmostí.

Strach vystrčit hlavu z Pelíšků

Proč u nás podobná instituce, jako je Terror Háza, chybí? Nikoho by nezajímala? Pochybuju. Na rozdíl od Maďarů a nebo Poláků se něčeho podobného nejspíš bojíme.

Ano, výstavy o tom, jak se žilo, jak byly vybavené domácnosti, jaká byla móda v letech komunismu - toho je dost, bývá to zábavné (mě to taky baví), a je to většinou o tom, že si člověk vzpomíná na nenápadný každodenní život "obyčejných lidí". Prostě Pelíšky tisíckrát jinak. Ten film mám rád, viděl jsem ho mnohokrát, ale už mám podobných hřebejkovin a dalších uslintaně pozitivních "člověčinek" o "vlastně tak nějak hodných komunistech" a dokonce i "fajn nacistických kolaborantech" (Musíme si pomáhat) plný zuby.

Vraždy, mučení, pronásledování, šikana - to byla realita, před kterou se lidi to těch svých pelíšků schovávali. Je to nepohodlné, přiznat si, že "takoví jsme byli". Tahle pelíšková virtuální realita, stejně jako oblíbené zaklínadlo, že když se člověk choval nenápadně, měl vlastně taky pěkný život, se snaží navodit dojem, že vlastně to zlo v podobě likvidace lidí, politických procesů a podobně, k nám přišlo odněkud zvenčí, kde se vzalo tu se vzalo, asi jako když se ve Válce světů zjeví kosmické koráby. Je to lež a sebeklam. To zlo byli někdy vaši sousedi nebo i vaši příbuzní, to zlo byla kostra, která to všechno držela pohromadě.

Památník, připomínka, muzeum, něco, kde by na sebe mohli lidé občas nechat dechnout ty přízraky dob velmi nedávno minulých, to tu chybí. A je to trapné a slabošské.

Už proto si budapešťský Dům terroru nenechte při návštěvě Budapešti ujít. Vyjít potom z toho temna, kterým si tam projdete, na veselý, vznosný, rušný, volně dýchající Andrassyho bulvár a oklepat se z toho kontrastu, to je příjemný pocit. Už jenom proto, že si člověk uvědomí, že stejně nežijeme v tak špatné době.

Co zaseli, to sklidili

Mimochodem, ještě takovou poznámku už trochu off topic: Často slýcháme nářky a nadávky na naše dnešní poměry a politiky. A oprávněné! Sám nepamatuju, kdy by mně přišla veřejná scéna tak hnusná. Ale je paradoxní, že nejvíce nadávají příznivci minulého režimu. Režimu, který zlikvidoval politickou kulturu, bagatelizoval a zesměšnil jakoukoli morálku a zodpovědnost vůči veřejným věcem, vychoval a vypiplal právě ty šíbry a bezkskrupolózní vyčůránky, kteří nám teď předvádějí svoje kousky, ať už pod jakoukoli barvou a s jakoukoli stranickou bumážkou.

Bez sladkobolně vzpomínané doby pelíšků, ve skutečnosti doby rozvratu hodnot a skrytého utrpení mnoha lidí, která zničila základy fungování společnosti a vychovala si svoje lidi, bychom dnes zdaleka v takovém bahně nevězeli. Podívejte se na na to, jaké ročníky jsou dnešní politici a kdy se jim asi, pod jakým vlivem a s jakým zázemím, formovaly charaktery. 

I to je jedna z věcí, které si bohužel moc nechceme připomínat.