Když tak občas čtu ty hysterické výlevy různých protikuřáckých fanatiků, nedá mi to, abych nepodumal nad tím, jestli ono to cigárko nakonec není občas v podstatě zdravá věc...
Poněkud ujetá zámořská iniciativa s názvem "Jde to i bez kouře" přepisuje celé filmové scény, kde se kouří a kouřit by při tom nemuselo... No, posuďte sami!
Protikuřáci jsou na koni. Dobývají jednoho vítězství za druhým, táhnou Evropou jako mor, jenomže tentokrát od západu k východu. Vyhánějí nás z hospod, veřejných prostranství, soudě podle různých jejich výplodů a projevů by nás vůbec nejradši eliminovali, protože jim pořád nechceme udělat tu radost a vymřít sami, jak bychom podle jejich víry měli.
Militantní protikuřáci a tažení za jejich "Lebensraum"
Je to zajímavé, čeho všeho se člověk dočká, když se pokouší nějak rozumně diskutovat třeba o zákazu kouření na různých místech. Většina kuřáků schvaluje třeba zákaz kouření na zastávkách. Když se na refýži tísní hrozen lidí a jeden druhého podkuřuje, není to dobře. To uznám, proč ne.
Druhá věc je, když stojíte ve tři ráno na prázdné zastávce, nikde nikdo, tramvaj vám jede za deset minut, tož si pokouříte - nikomu to přeci nemůže vadit. A šup, najednou za zadkem policajti se sdělením, že vás z okna viděl nějaký snaživý spoluobčan a nelenil zvednout telefon (příhoda se skutečně stala). Nad tím zůstává rozum stát.
Iracionalitou je ostatně přístup militantních protikuřáků doslova prodchnut. Razí sice na první pohled svobodomyslnou tezi, že "Ať si teda hulej, když chtěj chcípnout!", ale zároveň by rádi kuřákům jejich potěšení zakázali úplně. Kde potom je, skara, moje slíbená možnost chcípnout? Taky argumentují tím, že kuřáci přijdou národní kasu na strašné prachy kvůli léčbě, ale když jim nadhodíte závratné sumy, jaké naopak kuřáci odvádějí na daních, jste cynik a jde vám jen o peníze. S tím souvisí taky tvrzení, že kouření zabíjí (jako by existovala činnost, která by nikdy nikoho nezabila, když se vezme za špatný konec, včetně sportu); že pak zbude víc na penze, to je prý taky ohavný protiargument (což mi připomíná takovou tu nálepku "Kuřáci umírají předčasně". To by v sobě mohlo nést poselství naděje, že militantní protikuřáci nás naopak opustí "včas".)
Klasicky lichá je pak debata o zákazu kouření v hospodách. Logická námitka, že se svou kůží na trh jde zřizovatel a provozovatel toho kterého podniku, má tedy přirozeně právo rozhodnout, jaký typ zařízení si otevře (a vy pak tam chodíte nebo nechodíte), obvykle taky zapadne. Jednak ve všeobecném ryku, že kouření škodí zdraví (jak to s tím, probůh, souvisí?) a jednak v záplavě na hlavu postavených "protiargumentů".
Např.: U nás v ulici není žádná nekuřácká hospoda, a my nemáme kam jít (čemuž se dodají grády připojením obratu "s dětma"). No a co? Kdyby se to provozovatelům vyplatilo a celá naše čtvrť byla plná jenom cukráren a
mléčných barů, sice by mě to dost zprudilo, ale zase bych nepořádal válečná tažení proti jahodovému koktejlu a žloutkovým věnečkům. Proč tohle militantní protikuřáci, kterým od teď budeme říkat smokisti, nemohou pochopit?
Smokisti nejsou jen tak nekuřáci. O těch dnes vůbec nemluvím. Každý jsme "ne-něco", protože něco neděláme, nelíbí se nám to a nebo se nám to z jakéhokoli důvodu vysloveně protiví. Sice je mi divné, když se někdo jako "nekuřák" sebedefinuje takřka v první řadě, protože to o člověku a jeho kvalitách nevypovídá zhola nic, no ale to je každého byznys, jakou vlajku vyvěsí pro svou plavbu životem.
Smokisté, svatí nadlidé
"Smokism" je slůvko, které vyjadřuje takové to neustálé buzerování, šikanování a diskriminování kuřáků kdykoli a za cokoli. Smokisti jsou ta parta, kterou najdete hlasitě nesouhlasit pod každou diskusí o tom, že by se vlastně ty kuřácké hospody zavírat nemusely nebo že zakazovat kouření po širým nebem, třeba v parku, je úplný nesmysl.
O vetché hodnotě jejich "argumentů" už byla řeč, takže to musí nahnat řevem. Kolik kde padlo kuřáků za oběť svému hnusnému koníčku (občas bych rád slyšel, kolik kuřáků nepadlo zatím vůbec na nic a nebo padlo za oběť něčemu jinému, třeba některým smokistům, chovajícím se idiotsky na silnici; o nejslavnějším militantním protikuřákovi, smokistovi tělem i duší Hitlerovi, radši nemluvím). Všimněte si: Jednak to se zákazem kouření po putykách nesouvisí, a jednak bojují - tedy tváří se tak - za vás váš boj: Za vás chtějí rozhodovat, co pro vás není prospěšné a co vám tudíž zakážou. Jich samotných se to přitom vůbec netýká.
Nebo začnou vyjadřovat svůj osobní odpor k cigaretám a svoji "hodnotovou převahu", například takhle: Já teda ke štěstí nebo k příjemnému prožitku žádný smrdutý cigára nepotřebuju... Já se umím bavit i bez nich (tohle rádi - zase pro svůj boj - využívají taky militantní abstinenti, kteří se "dokážou bavit i bez chlastu").
No a co? Tak ať se baví čím chtějí, gratuluju. Ale co mi mají kecat do mojí zábavy? Je na tom krásně vidět, že těmhle militantním anti-cokoli nejde o nápravu neřádu, nejde o číkoli prospěch (natož svobodu, pche!), jde jim o to, aby bylo po jejich, aby se vymítilo, rozdupalo a okamžitě típlo všecko, co nezapadá do jejich a jenom jejich obrazu ideálního světa. Tihle malí smokističtí fašouni chtějí prostě rozhodovat za druhé.
Příklad ze života: Ptal jsem se jednou jednoho takového exempláře, který se zas oháněl rodinkou, se kterou údajně nemá kam jít, jestli by teda děti vodil i do heren nebo libeňských zaplivaných čtyřek a nočních zapadáků, kdyby se v nich zakázalo kouření. A kdyby ne, proč ho teda zakazovat plošně ve všech podnicích. Odpověděl mi, že by zakázal herny.
Poslední mrkev před popravou
Za obou světových válek se na všech frontách vyhulilo neuvěřitelné množství cigaret. Dá se říct, že svět zachránili kuřáci. Vojáci po cigaretách neměli takový hlad, bránili se snáze stresu, cigáro mělo taky velký význam sociální
(dá se nechat kolovat) a pro těžce zkoušené vojáky to byla taková "chvilka pro tebe". Tohle by s nítzkotučným jogurtem asi moc nefungovalo.
Na tom řevu okolo nezdravosti kouření mě zarážejí dvě věci, které protikuřáci odmítají vnímat u tabáku, ačkoli všude jinde s nimi počítají. První je "otázka míry". Přemíra čehokoli přeci člověku huntuje zdraví a i ty tradičně uznávané nejzdravější věci. Zkuste jíst jenom mrkev. I ty zbožňované a samozřejmě v patřičné normě veleprospěšné vitamíny mohou být při vysokých dávkách vysloveně zhoubné (hlavně A a D). Nebo jistě je dobré jíst zeleninu, ale odhalené případy podviživených a špatně se vyvíjejících dětí, jejichž rodiče jsou fanatičtí vegani, snad mluví jasně o tom, že všeho s mírou. Proč nemůže existovat únosná míra i u tabáku?
Druhá je "otázka příležitosti". Pamatuju naši věkovitou sousedku, která si vždycky, ale taky jenom a pouze v neděli po obědě ke kafi zapálila jednu, maximálně dvě cigarety. Seděla ve svém fótelu u stolečku s háčkovanou dečkou, téměř neobratně třímala tu sváteční cigaretu, decentně pokuřovala a s úsměvem vzpomínala na doby, kdy měl svět ještě nějakou úroveň. To si ji takhle vybavuju v nějakých jejích pětaosmdesáti. Je opravdu těžké pochopit, že to cigárko, užité tímto způsobem a v takovéto věci, člověku skutečně mnohem víc prospěje než uškodí?
Člověk, který by se téhle staré dámě pokoušel rozmluvit její nedělní rituál, by na tom s inteligencí byl asi jako někdo, kdo by vzal i odsouzenci před popravou takovou tu legendární poslední cigaretu z huby a místo ní mu vrazil třeba ředkvičku, protože ta je přeci zdravější. Smutné je, že takoví inteligenti mezi námi žijí a je jich spousta.
Poučení z buřta na ohni
Ale netýká se to jen vojska v zákopech a starých dam u nedělního štrůdlu, stejně tak se to netýká jen cigaret. Vemte si to takhle. Špekáček napíchnutý na klacek a opečený na ohni je v podstatě ta nejnezdravější věc, jakou si dovedete představit. Tučné, slané, vyuzené a nakonec ještě s tou nezaměnitelnou uhelnou krustou, jakou při opékání buřtu pořídí zejména děti, protože to cpou pořád moc do ohně (ačkoli jste jim to už pětkrát vysvětlili). K tomu ovšem ta radost z pobytu o prázdninách někde na chatě či táboře u ohýnku a s hvězdným nebem nad hlavou s rituálním zážitkem opékání buřtů. Kdyby chtěl být někdo důsledný, dítěti by samozřejmě tuhle čirou hrůzu z ruky vytrhl, dal mu místo ní cereální raciolku a poslal ho v sedm spát, protože to je přeci objektivně pro fyzickou kondici dětí lepší; pokud si ovšem někdo myslí, že by to bylo "zdravé", nepochopil význam toho slova.
S tím tabákem je to úplně stejné. I on má pro ledaskoho v některých životních chvílích takové místo, že celková pozitiva v tu chvíli bohatě převyšují tu škodu, kterou dýmka, cigáro či cigareta "objektivně" provede na organismu. Ve zkratce: Jsou chvíle, kdy je i cígo zdravé. Člověk totiž není jenom ranec chemicko-biologických reakcí, jeho existence má další, ne-li významnější rozměry.
Koneckonců kdo může v první řadě za to, že stárneme a naše těla se opotřebovávají? Je to s podivem, ale je to kyslík.
Doufám, že až smokisti budou hotovi s tabákem, obrátí se okamžitě proti tomuto "škůdci" a při svém tažení proti němu nám ostatním půjdou příkladem.
A my, kteří potom na zemi zbudeme, si budeme moc v konečně zase v klidu zapálit. Vždyť - takové cigárko...
