Noční můra čili o povinném tělocviku (z memoárů dřevěného dítěte)

Četl jsem včerejší pojednání pana Kvasničky o tom, do jaké že bídy upadl tělocvik na školách, a že by bylo fajn, aby stát zjednal nápravu. Vyděšen touto myšlenkou, pozvedám hlas proti přeceňovanému těláku.

z filmu Občanský průkaz

Hlavním motivem článku pana Kvasničky byl fakt, že zatímco jucháme nad úspěšnými olympioniky, vyrůstá nám z nové a sportu nepříliš oddané generace stádo neohrabaných buřtů (velmi volně parafrázuji, snad jsem skutečné myšlence pana kolegy nějak neublížil). Stát by se měl zasadit za řádný průběh tělocviku na školách, aby bylo všechno znovu jako před současným Věkem tělocvičného temna:

„Stačí prohodit pár slov s kdejakým tělocvikářem. Většinou mluví o katastrofální situaci. Nezanedbatelná část děti školní tělocvik nenávidí, další ho berou jako nutné zlo a jen hrstka se na něj těší. Z oddechové hodiny se stal málem strašák. … Z tělocviku by se měl stát zase plnohodnotný předmět. Předmět, který bude minimálně dvě hodiny týdně (ideálně dvakrát denně) vštěpovat dětem lásku k pohybu, podporovat v nich zdravou soutěživost, schopnost vyrovnat se s porážkou a nepřeceňovat vítězství. Předmět, díky němuž pochopí, že lepší než se rozplývat nad čísi olympijskou medailí je vyběhnout do lesa a dát si svižným tempem pár kilometrů…“

Protože nejsem slepý a taky jsem si všiml rostoucí wurstnatosti dnešní školní droboty (kterou proto občas už zatěžko zvát drobotou), nehodlám toho úvaze pana Kvasničky mnoho vytknout. Až na jedno jediné slovíčko, které je ovšem zcela zásadní. Slovíčko "zase", které evokuje, že tělocvik někdy byl předmětem, jaký je popsán ve výše uvedeném citátu.

Hu! Zažil jsem na vlastní kůži nespočítaně hodin tělocviku (rozhodně o řád víc, než kolik bych si přál), navíc jsem o něm i mnoho slyšel odjinud, takže mohu myslím zodpovědně prohlásit, že úplně to poslední, co by školní tělocvik kdy byl, je předmět, který bude dětem vštěpovat lásku k pohybu, soutěživost i umění prohrávat. To by snad neřekl ani nikdo, koho tělák bavil. Možná měl pan Kvasnička coby dítko a dorostenec sakra štěstí na skvělé tělocvikáře, ale to mu podle mého skromného úsudku může závidět 99 lidí ze sta. Nebo byl jinochem z pružin a pryže a neměl tudíž příležitost poznat odvrácenou stranu tělocviku, na níž jsme dvakrát týdně tvrdě přistávali my, dřevnatí. A že nás bylo dost. Dnes tedy o tom, že pro nemalou část lidstva může být zpráva o úpadku tradičního povinného tělocviku na školách naopak zprávou radostnou pomalu jak evangelium.

Závod smrti a jiné hrůzy

Vybavuju si jednu tělocvikářku na základce. Respektive ji samotnou jenom mlhavě, vybavuju si ale živě ten její neustálý hysterický řev a jekot. Jak kdo co dělá blbě, jak kdo je úplný dřevo, jak kdo nemá stát a čumět, případně jak kdo Ježišikriste, to snad není možný (pochopitelně ten jak kdo jsem byl dost často já, ale bylo nás takových nejmíň pět, což ve třídě s patnácti až dvaceti klukama není zas tak zanedbatelný číslo). To jsem se panečku vždycky těšil, až mi tahle semetrika bude zas vštěpovat lásku k pohybu.

Jednou jsem při jedné přestávkové honičce nevybral zatáčku a proletěl sklem informační vitríny Pionýrské organizace SSM (už to samo vypovídá jasně, jak jsem způsobilý k podobným úkonům). Kapku mi to pustilo žilou, takže když jsem pak odpoledne dorazil na tělocvik nezvykle klidný a pobledlý, jenom jsem čerstvě ofačovanou rukou mávl na tu furii, jakože dneska ne, a svalil jsem se na žíněnku. Baba se na mě rozeřvala, že hnát si může zafačovat každej, a ať buď ukážu lejstro od doktora, nebo mažu na plac. Naštěstí jí moji pobratimci vysvětlili, že se incident udál dopolko a že mě do obvazů zavinula školní ošetřovatelka, takže jsem mohl v klidu regenerovat. Nicméně proč se o téhle historce tak zeširoka rozepisuju: Tu babu by zjevně nepřekvapilo a nijak by se nepozastavila nad tím, kdyby si desetiletý dítě pracně omotávalo ruku fáčem, jenom aby se vyhnulo její pětačtyřicetiminutovce slávy. To je vrchol pedagogiky! Tenhle jev se dá zobecnit na pěknou řadu tělocvikářů, a sice takto:

Berou se strašně vážně. Před časem se odehrál případ, kdy zuřivá tělocvikářka nutila vyčerpanou holku na základce uběhnout dvanáctiminutovku, patnáctistovku nebo nějakou podobnou úchylnost – holka měla slabé srdce a nepřežila to. Když jsem tohle četl, málem mě trefilo taky. Představte si, že máte dítě a k smrti vám ho uštve prófa kotrmelec, který nedokáže pochopit, že jsou i důležitější věci, než uběhnout xy koleček v tabulkovým čase. Učitelka prý tenkrát – když holce stěžující si na bolest přidala kolečko navíc – byla ovlivněna tím, že děti nemají rády tělocvik a často simulují. No a co, proboha? Tak snad lepší živej simulant, než… No, nechme toho.

Jde to i jinak, ale většinou to tak nechodí

Pamatuju si jeden hezký případ dobrého tělocvikáře. Namísto kravských úkonů pojmenovaných komickou obrozeneckou terminologií, tedy různých těch vzpažů, rozpažů a nevim čeho, nás nechal jednu hodinu navrhnout ze všech krámů, co jich v tělocvičně bylo, opičí dráhu. Sami jsme na základě jeho návrhů vymejšleli, kam kterou krabici, lavičku, žíněnku nebo můstek dát, aby bylo možné celou dráhu absolvovat a naflákat tam při tom toho co nejvíc. Do teď si vzpomínám na prakticky neuvěřitelné – že mě tenkrát bavilo pár dalších hodin dráhu na čas zdolávat. On stál s notýskem a spokojeně koukal, jak mu tam kmitáme a jak jsme, zcela dobrovolně a aniž bychom si to přiznali, ve skutečnosti absolvovali všecky ty vznože a únože, koně na dél i na štorc a já nevim co bylo tenkrát ještě v osnovách. Měl jsem v šesté třídě poprvé a naposled v životě z těláku pěknou dvojku a ani jsem se ten rok kvůli tomuhle předmětu nebudil hrůzou ze sna a nesháněl se po petroleji, který bych si vpíchl do žil.

Pán much hraje fočus

Tolik k tomu, že tělocvik prý kdy vedl k lásce k pohybu. Podívejme se na druhou rovinu, rovinu sociální. Zde si má podle kolegy Kvasničky cvičenec osvojit „zdravou soutěživost, schopnost vyrovnat se s porážkou a nepřeceňovat vítězství“.

Jediné, co z toho jsem si během běžného tělocviku skutečně osvojil, bylo to nepřeceňování vítězství. To zas jo. Na gymplu jsme my, dřevnatí, zformovali tzv. „kripltým“, který kráčel hrdě, neochvějně a nezadržitelně od porážky k porážce prakticky ve všech myslitelných kolektivních sportech. Jenomže na gymplu už se šlo s kantorem nějak domluvit. Pamatuju si na jeden výjev z fotbalu. Coby obránce se opírám o bránu a společně s brankářem Matějem diskutujeme čerstvě načtená díla Nietzscheho a Schopenhauera. Kolem prosviští meruna, stav je tímto zvýšen na nějakých 8:1 v neprospěch našeho uskupení, což brankář nepohnutě (doslova) komentuje slovy: „Žjóva, míč letí!“ a nadále se věnuje nietzscheovské stupnici velbloud – lev – dítě. Tělocvikář zoufale zavyl, pak zavřel oči, nadechl se a pomalu vydechl, protože věděl, že jinak je s náma docela řeč a není potřeba z toho dělat drama. Zbytek kripltýmu nám nic nevyčítá, smyslem je přeci v tuto chvíli přežít.

Jinak si ovšem třeba takový kolega Kvasnička neuvědomuje, jaký děs představují kolektivní sporty pro dřevnaté dítě na ZŠ. Radostně vzpomínám na chvíle, kdy mě za můj přínos celku během fotbalu nebo koneckonců čehokoli jiného chtěli neprodleně lynčovat i ti, které jsem v časech míru mohl směle prohlásit za své dobré přátele. Když Golding sepisoval Pána much, musel mít před očima bezesporu scény z kolektivního hraní "her" o tělocviku. 

Tělocvikáři by si měli uvědomit, že prostě ne každý má na tu jejich náplň života buňky. Většina hudebkářů i výtvarkářů už to pochopila dávno, že někdo prostě talent má a někdo ne, a je mi záhadou, proč – až na světlé výjimky – tuhle prostou věc nemohla pochopit většina tělocvikářů, jimž jsem (za trest pro obě strany) v životě prošel pod rukama já a mně podobná dřeva.

Dobře jim tak

Tradiční povinný tělocvik nikdy nebral ohled na závratné rozdíly nejen ve fyzičce a vůli, ale i objektivních možnostech a talentu svěřených dítek. Asi to poslední, co by se o něm dalo říct, že by někoho motivoval k lásce k pohybu nebo že by nedejbože tmelil kolektiv. Pro spoustu nešťastníků to byla noční můra.

A pokud se na metodách výuky tělocviku od dob mého marného pinožení v červených trenclích, jarmilkách a bílém tílku nic nezměnilo a tělocvikáři se diví, že jim na ty jejich kotrmelce a žabáky žactvo prdí, tak dobře jim tak. Moje srdce bije na straně potlačovaných, deptaných a marně ohýbaných dřev, kterým dnešní upadlá doba podle všech dostupných a alarmujících zpráv o stavu současného tělocvičenectva alespoň dopřeje klidný spánek a možnost si v klidu na žíněnce s nějakou hodně lacinou omluvenkou v kapse přečíst pěknou knížku nebo pokecat s kámošema.

Tak!