S romány Petra Šabacha se pěkně vyrůstá, žije - a s tím posledním i stárne. Hrdina knížky Máslem dolů už kromě té široké škály vztahů, které Šabach tradičně tak věrohodně podává, zažívá jeden nový - je (hlavně) děda.
Petr Šabachfoto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES
A je to docela nezvyk. Šabachovi hlavní hrdinové zatím bývali maximálně tak mladší fotříci, kteří navíc do této své úlohy během knížky postupně dorostli. Je to nezvyk - a je to osvěžující (s trochou nostalgie) a nové. Na Šabachových knížkách kromě jiného miluju i to, jak věrohodně a plasticky umí představit role, které v životě člověk hraje. Dítě, kamarád, partner, milenec, manžel (to všechno v mnoha variantách), rodič - no a teď už i prarodič.
Trochu přes šedesát, rozvedený, majitel malého antikvariátu, otec dcery a děda malého Míši, ve kterém se vidí. Dochází za starým tatínkem na eldéenku (nebo tak něco), disponuje úhlavním kamarádem Evženem ("a jestliže je kamarádství definovaný jako vztah chytřejšího se silnějším, tak já jsem ten silnější", hodnotí situaci Evžen sám), nesnesitelně protivným zetěm Robertem (to mám radost) a pár známými.. Zkrátka taková normálka.
Co si budeme povídat, hlavní plus Šabachových románů nebývá nějaká výrazná dějová linie. Ta kolikrát - aspoň místy - chybí úplně, a nejinak je tomu i v Máslem dolů. Hlavně první polovina je prostě skrumáž příhod a popisů situací, které jsou propojeny spíš jen tak na oko a mohly by stát klidně samy sebou. Jenomže právě kvůli těmhle popisům chvilek, situací, lidí, rozhovorů a příhod Šabacha odjakživa čtu. Je v tom mistr.
Málokdo umí takhle popsat atmosféru místa i chvilky. Vypíchnout a pořádně rozpitvat třeba jeden pocit nebo jenom detail toho, co v danou chvilku vypravěč vnímá. U Šabacha to funguje tak, že si potom řeknete - no jo, takhle by mi bylo taky; případně si uvědomíte důležitost toho kterého detailu. Je to kumšt, protože zrovna při téhle práci může spisovatel strašně snadno pohořet - prostě se netrefí do toho, co je lidem společné. Když se rozhodne v průběhu vyprávění, které si jen tak plyne, najednou udělat exkurzi právě do nějaké napjaté chvíle a její atmosféry, přestanu najednou vnímat všechno okolo - a buď se směju, nebo mě mrazí. Když malého Míšu potkal velmi nepříjemný úraz, krve by se ve mě nedořezal a přejel jsem dvě stanice tramvaje. Silné jsou i vypravěčovy chvilky se starým, těžce nemocným a (už dost mimo) tátou - "i k zamyšlení to bylo", řeknete si spokojeně, když podumáte nad Šabachovou reflexí vztahu ke stáří, nemoci - a tím obojím stiženému otci.
Čím Šabach tradičně boduje a co je samozřejmostí i v případě Máslem dolu, to jsou popisy postav a celkově jejich jednání a plastičnost. Kdo ho čtete pravidelně, víte, o čem je řeč - kámoš Evžen je sice už taky šedesátník, ale když o něm čtu, mám hned z řad přátel taky jasnýho kandidáta na Evžena, pokud se teda společně dožijeme takového věku. Prudiči v hospodě, všelijaké existence na nádražích, personál tu i onde, doktoři a sestřičky - všechny ty lidi znáte, protože je potkáváte. A díky Šabachovým vtipným kecům a popisům se na ně navíc umíte podívat jinak a realitu si osvěžit.
Další bonus je, že přes všechnu tradičně českou zálibu v postavičkách Šabach netvoří takové ty přeslazené a uslintané "člověčinky", kterých je u nás plná literatura i filmy. Umí ty svoje postavičky nechat vybarvit v pořádné hajzly. Nejsilnější je to asi v Občanském průkazu, podle mě nejlepší Šabachově knížce, v Máslem dolů nějaká vysloveně pořádná svině není (nejblíž k tomu má zeťák).
Podtrženo sečteno, příjemné čtení. Cením si od Šabacha nejvíc Občanského průkazu, Putování mořského koně a Hovno hoří - tak zase kriticky, leč pouze za sebe bych si k těmhle špičkám Máslem dolů zařadit netroufl. Ale rozhodně jsem si tenhle nový počin rád zařadil do knihovny a jistě se k němu ještě někdy vrátím.
Takže doporučuju!
