Chtěl jsem začít "Kdybyste se někdy v Londýně nudili...", leč to je blbost, tam se nudit nelze, ale stejně byste měli prolézt všecka možná muzea. A i kdybyste byli zrovna bez pence v kapse, jděte tam taky.
Navenek to tak nevypadá, tmavá pecka uprostřed podobně nehostinné londýnské City, ale uvnitř je to jiná planeta. Tohle muzeum mám asi nejradši.
Angličani mají všelijaká specifika, jedním z nich je, že mají muzea prakticky všeho - od těch malých a kapku obskurních, jako třeba muzeum zahradnictví nebo dějin krajkářství (nebojte, ani do jednoho vás nepotáhnu :)) až po ta velebná skladiště pozůstatků všech možných civilizací, jako je třeba slavné British Museum, do nějž byste se museli tak na týden nastěhovat, abyste si udělali jakýs takýs obrázek o jeho obsahu. A dobrá zpráva je, že to klidně můžete udělat :) Největší a nejzajímavější londýnská muzea - a týká se to i některých špičkových galerií - jsou koncipována jako služba lidu a vstup do nich je zadarmo.
Za prachy jsou naopak slavné kostely (?!) a samozřejmě muzea soukromá, takže pokud toužíte vyfotit se s voskovým Elvisem, připravte si pro Madame Tussaud aspoň patnáct liber - ovšem ubezpečuju vás, že daleko lepší a neskonale zábavnější bude navštívit třeba Museum of London, kde se můžete natáhnout u ohniště ve středověké chatrči, Imperial War Museum, kde se vyblbnete v zákopech z první světové války - a pokud tak toužíte po slavných ksichtech, vyražte na ně třeba do Národní galerie portrétů. Za těch uspořených patnáct liber si pak můžete pořídit třeba veselou opici hned v typické hospůdce naproti zmíněné galerii, kde u se u pinty místního hořkého (ještě předloni za bratru necelé dvě libry) báječně hodnotí kulturní zážitky. Po voskových panďulácích už pak ani nevzdechnete.
Co potěší v první řadě a co je pro nás hlavní lekce, je právě ta "interaktivita" - zní to jako blbá fráze, ale je to tak. Exponáty s popiskou za vitrínou jeden za druhým zdaleka nefungují tak, než když je někde zapojí do přirozených celků, dodají k tomu nějaké opičky (třeba zvukové pozadí) a vybaví je okolím, na než můžete makat a kde se cítíte součástí. Lidi potom ta historie baví daleko víc a muzeum není jenom obří vetešnictví.
Tady vám nabízím takový osobní žebříček:
Museum of London
Pro mě jednoznačně No. 1. Uprostřed nejstarší, leč dnes jedné z nejmodernějších londýnských částí, slavné City neboli "Míle čtvereční". Tady to baví i vysloveně "nemuzejní" typy a dokonce i dětské výpravy, jež jsem tam párkrát potkal, vypadaly zaujatě.
Je to přesně ten typ muzea moderního střihu. Zaměřeno na dějiny Londýna, respektive dané oblasti, obsahuje a ukazuje spoustu exponátů úctyhodného stáří i hodnoty, ale snaží se v první řadě přiblížit běžný život lidí různých dob. Školy, víru, rodinný život nebo třeba dobovou kuchyni - a tak se procházíte modelem římské vily nebo uličkou tržiště, cestou pročítáte panely, sledujete různé animace na monitorech, sylšíte předčítaný záznam z kronik z doby saského vpádu a už jste v ranném středověku - jenomže namísto čučení za špagátem tu máte model chatrče z této doby v "životní" velikosti, kde se můžete natáhnout na primitivní lože a zadumat se, jak to tenkrát asi bylo.
Tímhle stylem to jde dál, nejvíc jsou lidi nadšení asi z viktoriánské uličky, kde nakouknete k holiči, do výčepu, cukrárny či hračkárny... paráda. Všelijakými kukátky pak sledujete ve smyčce nejstarší filmové záznamy Londýna, kde se po Strandu a Charring Cross road prohánějí drožky, auta i omnibusy, koňská varianta autobusů, ovšem už tenkrát jak jinak než ve variantě double-decker, tedy variantě patrové (ostatně už koncem devatenáctého století premiér Gladstone tvrdil, že Londýn nejlépe poznáte ze střechy omnibusu, a platí to doteď).
Imperial War Museum
Dvě obrovská děla před vchodem imperiálního muzea války nemíří na Francii, jak by si člověk troufnul tipnout, ale na okýnko od hajzlíku jednoho z protějších domků, jak se nám podařilo zjistit pečlivým vyměřováním. Muzeum stojí na jižním břehu řeky, což je kraj nezajímavý a nehostinný (s tímto dojmem ovšem úspěšně bojuje řada tradičních hospůdek, které kupodivu najdete i zde), ale stejně se sem vyplatí zajet.
Ohromná zkušenost. Samozřejmě řada klasických exponátů, všude možně visí letadla, postávají tanky, zkrátka co se tak od válečného muzea čeká; ale i tady platí, že řadu věcí na sebe můžete nechat zapůsobit přímo - vlézt do některých z vozidel, zkusit si klaustrofobické peklo lůžek v ponorce, a co zabere nejvíc - když si projdete zákopy z první války, kde smrdí bahno a je slyšet palba. No a samozřejmě spoustu, spoustu věcí dalších, jako třeba děsivě působivou expozici věnovanou holokaustu.
National Maritime Museum
Přiznám se, že sem mě nejvíc lákalo samo prostředí, kde se námořní muzeum nachází - je to impozantní a krásná budova v překrásném parku, kam se ovšem o víkendech nahrne polovina Londýna piknikovat, takže to chce spíš všední dny. Dostanete se sem několika způsoby a nejlépe je využít cestu úzkokolejnou trasou DLR, jež navazuje na běžné metro, proveze vás Canary Wharf, nejmodernější částí Londýna, kde si přijdete trochu jako ve sci-fi, a vyplivne vás nakonec ve starobylém malebném městečku Greenwich. To je samo o sobě dostatečným důvodem k tomu, udělat si sem vejlet; jenom věčná škoda, že zdejší lákadlo, slavná loď Cutty Sark (jeden z posledních plachetních a sakra rychlých čajových kliprů) nedávno lehla popelem.
V parku můžete rovnou k muzeu, nebo vylézt na kopec ke královské observatoři, kde si seřídíte hodinky podle nejpřesnějšího ze všech časů a rozkročíte se tak, že budete jednou nohou na polokouli východní a druhou - překvapivě - na západní :) Stojí tu i původní camera obscura, pradávný průkopník cesty, po níž se nakonec došlo až k foťáku.
Muzeum samo je už spíše takové to muzeum, jak jsme zvyklí, ale exponáty jsou tu parádní a jejich nejobdivovanějším klenotem je uniforma admirála Nelsona, kterou měl na sobě v den bitvy u Trafalgaru - je na ní dobře vidět průstřel, který geniálního vojevůdce, národem uctívaného hrdinu a ženami milovaného šviháka převedl na onen svět.
Tak, pro dnešek konec. Záměrně jsem vynechal British Museum a další slavné instituce (a všechny ty úžasné galerie: National Gallery, National Portrait Gallery, nebo světově proslulou Tate Modern...), protože tam se podíváte nejspíš tak jako tak, bez toho Londýn absolvovat nelze. A i tam platí, že tam můžete zamířit jako vybavený turista (což byste měli, protože Londýn, navzdory pověsti, není nijak extra "drahé" město") i jako námezdní síla bez krejcaru v kapse, pokud se vydáte do Londýna hledat práci a nemáte zprvu zrovna na rozhazování. Tuhle možnost jsem kdysi využil i já a do teď děkuju britským daňovým poplatníkům, že se uvolili obrovskou část kultury a historie zpřístupnit "for free". S nadšením jsem se tam pak vracel už v časech zaopatřenějších a ještě později i jako typický turista. Pořád je na co koukat.
A co mě nadchlo nejvíc - že lze historii zpřístupnit i jinak než jako vycpanou zdechlinu za vitrínou a s popiskem. Lidi si ji pak snáz zapamatují a to je něco, co znamená pro zdraví národa hodně.
Lépe se pak taky chápe stará jasná věc, že lidi jsou pořád stejní, mění se jenom kulisa.
A to se týká i londýnské dopravy, která představuje stále stejný mumraj jako na tomhle filmu z r. 1903 :)
