Děti na vodítku a jiné cesty do ovčanství

Občas žasnu. Třeba když vidím děti na vodítku. No nevim, možná je to praktický, ale nebude to mít nějakej zásadní vliv na charakter? Když si člověk zvykne, že ho vodí jako tele na špagátě, třeba mu to zůstane.

Neobvyklý zjev - maminka kráčející po ulici s dítětem na vodítku - mě zaujal. A vyděsil, samozřejmě. Nicméně než jsem se rozhodl podlehnout panice, v jakémže to světě žijeme, vydal jsem se na Internet něco si o tomhle úkazu přečíst. A panice jsem podlehl až potom.

Na netu se mi ve spojitosti s reklamami na tohle vodítko podařilo najít zmínky o "prvních krůčcích dítěte". Tady se mi ten špagát nezdál tak od věci - pro jištění "prvních krůčků" se odjakživa používaly všelijaké bizarní inštrumenty. Koneckonců i první tempa ve vodním živlu se kdysi jistívala lanem na tyči, a to dokonce i při instruktáži dospělců.

Případ první - špagát

Jenomže nemalá část různých reklamních obrázků představovala už poměrně vzrostlé děti. A jak je to strašně praktický... Což o to, to si dovedu představit - jdete kolem hospody, zákeřně vás přepadne žízeň, uvážete svěřence ke stojanu na kola a hurá dovnitř. Je tím vyřešen problém s případným kouřením v restauraci, se zdemolovaným zařízením, převrhlými nádobami, ušetří se zbytečné výdaje za fidorku a žlutou limonádu, jimiž byste jinak museli potomka zabavit. Hm... pěkné!

To si samozřejmě dělám srandu, nicméně většina matek v diskusích argumentovala stejně - je to pohodlný. Dítě máte na špagátě, kdykoli ho přitáhnete, pořád je pod dozorem... A toho jsem se trochu lekl. Do dnešních dnů bývalo zvykem vodit na špagátě akorát tak vola na porážku a nebo kriminálníka na šibenici. Ale děti?

Co potom z člověka vyroste? Zvyklej vyrůstat na vodítku: Nedá se utéct, odpor marný a když je potřeba, prostě si vás "ti velcí" přitáhnou - jste ideální ovčan. Ani vám to nepřijde, znáte to od mala.

Udělal jsem si takový malý průzkum mezi maminami, které znám: Naštěstí mi většina z nich odpověděla, že mají dítě, ne psa, a že ho jako dítě a nikoli jako psa hodlají vychovat. Tak možná není zas tak zle.

Případ druhý - autíčko

Nedávno jsme při jedné hlubokomyslné diskusi v zahradní restauraci v s souvislosti s těmi vodítky ovšem narazili na jiný zajímavý, tématicky spřízněný problém. Taková ta malá elektrická autíčka a vozítka, co na nich občas vidíte děti. Jeden spolumyslitel u stolu usoudil, že je to kravina, protože "pak ty mrňousové budou líný jako prase, když už si takhle od mala vozej p?del! To já měl jako malej takovou tu šlapací motokáru, to sem se musel aspoň hejbat, když sem chtěl někam dojet!"

A je to pravda, uznali jsme my ostatní. A jak už tak při podobných zahradně restauračních sympóziích bývá, světla ubývalo, plůtek na papírku vykročil rázně do své druhé řady a argumenty v neprospěch nebohých elektrických autíček padaly se stále důraznější průkazností. Rozebrali jsme je do posledního šroubku.

Že se děti vezou a nemají na tom žádný podíl. Nestojí je to námahu a zvyknou si. Ono už normální auto z člověka zvládne udělat blba, natož když se začíná v útlém věku.

Že se u toho ty děti tváří úplně jako my, když popojíždíme v zácpě: Nemají šanci uhnout, ujet. S takovou šlapací formulkou nebo na tříkolce člověk šlápnul do pedálů, až mu vlál bryndák, a rodiče sebou museli mrsknout, aby vás chytili. Dneska? Dítě sedí na tom prdítku, póooomaloučkým tempem, nastaveným už výrobcem pěkně tak, aby vás pohodlně chytili i ti pupíci, co vás vyrazili venčit do parku, sune se s tupým odevzdaným výrazem vpřed: pitipata pitipata pitipata...

Co když se to podepíše na té mladistvé psychice? Co když jim přijde normální, že nejde ujet, protože rychlost vám nastavili ti druzí, které musíte poslouchat? Co když se jim zalíbí, že díky tomu je nikdo nikdy nepotrestá, že jezdili jak neměli, a ani si neuvědomí, že ani NEMOHOU A NEUMĚJÍ NEPOSLECHNOUT? "No není to hrozný!?" - zvolali jsme.

Kam dohlédlo magické oko

Rozhodli jsme se podívat se, kam to povede. A protože to byla stará venkovská hospoda, kde ještě mají patřičné nářadí pro vizionáře, poslali jsme hostinského Jarouše, aby každého z nás vybavil Magickým vokem...

Rok 2051. Městem se pomalu plouží elektromobily; samy přesně vědí, kdy zabočit, samy přesně upravují rychlost na tu předepsanou. Pitipata pitipata... Sedí v nich lidské hroudy s odevzdaným výrazem. Ani jim to neva. Vždyť je to doveze v pohodlíčku akorát před barák... i ty dveře od garáže se otevřou samy, poznají svého pána podle čipu, nastřeleného pod kůží za uchem... Cože, čipy?! Jo, čipy! Člověk je přeci nafasuje automaticky, jakmile odroste rodičovskýmu vodítku... A v předsíni obraz Velkého Bratra.

Brrr. Hele, Jarouši, příště nám to Magický voko nenos, ani kdybysme tě na kolenou prosili!