Britští vědci přinesli další klíčový poznatek: Za život si 15 000 x potřeseme s někým rukou. Je to parta k nezaplacení, ti britští vědci, aspoň podle článků v novinách – kolikrát se člověk nadechne za život, kolikrát spolkne ve spánku pavouka, kolikrát si pšoukne, na to všecko prý přišli.
Jako vždy, i teď to rozsekl ten fousáč uprostřed.
Škoda, že pracují na oddělených pracovištích, kdyby dali tyhle převratné výzkumy dohromady, mohli jsme už vědět odpověď i na otázku, kolikrát člověk při nádechu ve spánku spolkne pavouka a ještě si u toho uprdne – takhle daleko ve svém bádání nedošli doposud dokonce ani britští vědci, takže některé podstatné momenty lidské existence stále halí roucho tajemství.
Z "britských vědců" se zkrátka stal fenomén ovládající vědecká okénka všelijakých periodik. Tak si říkám, když už tihle neohrožení dobrodruzi světa vědy přišli skoro na všechno, mohli by zodpovědět i zásadní otázku, která díky (podle mě kacířskému) vystoupení jednoho oblíbeného zdejšího blogera, pana Havránka, opět hýbe světem: Ponožky do sandálů – ano či ne?
Fáze I – teoretická příprava
Tak jsem hodil do Googlu spojení "britští vědci", abych zjistil, co mají všecko na kontě.
Tak kromě podružností (jako je výroba umělé kůže a odhalené příčiny dlouhověkosti) třeba zjistili, v co jsme všichni doufali, že totiž muži mají vyšší IQ než ženy; s tím jde ruku v ruce logicky i jejich poznatek, že alkoholu propadají z větší míry hlavně vysoce inteligentní ženy. Na ženách rovněž testovali příznivé účinky čokolády, aby pak naopak jiní dva britští vědci, které ti ostatní asi nepozvali ani k čokoládě, ani k opilým vysoce inteligentním ženám, přišli s výzvou: Hladovme pro záchranu světa!
Pak se vydali – úspěšně, jak jinak – hledat nejhlubší podmořskou sopku, cestou objevili místo, kde stával stůl krále Artuše, a když už byli v tom hledání, našli i nejstarší pavučinu světa. Jako nic zjistili, že slepice byla dřív než vejce a vyvinuli baterie budoucnosti a nahráli sluneční hudbu. Pak už jim nestálo nic v cestě a otestovali plášť neviditelnosti – ten se jim nepochybně hodil při dalším výzkumu, jenž odhalil, že lidé souloží raději v létě než v zimě. Teď hledají vysvětlení záhady mizejících ptáků – jak je znám, nepochybně je najdou, a když ne, nevadí – už zrekonstruovali 300 milionů let starého švába, takže ptáci budou hračka.
Britští vědci tedy zjevně chvilku neposedí a nic jim není dost svaté na to, aby to nevyzkoumali. A přesto zcela stranou ponechali trýznivou otázku, jestli je možno navlíknout do sandálů fusekle!
Fáze II – experiment
Nenechal jsem se odradit a rozhodl jsem se celou věc prozkoumat a experimentálně ověřit sám, ačkoli nejsem britský vědec. Ponožky v sandálech nenosím a chápu je jako zločin proti lidskosti, nicméně v článku pana Havránka a zejména v diskusi pod ním se objevily argumenty, které rozhodně nelze přejít mávnutím ruky. Jako například to, že ponožky jsou do sandálů praktické, pohodlné a nedřou se pak nohy.
Abych to ověřil, zašel jsem tak daleko, jak daleko je ochoten zajít jen opravdový vědec, a tyto teze jsem testoval přímo na sobě v rámci odvážného experimentu.
Natáhl jsem si v předsíni ponožky a na ně nazul sandály. První dojmy nebyly nijak mimořádné – nedělo se nic, snad jen kromě toho, že to příšerně vypadalo, nepříjemně hřálo a trochu mě zneklidňovala myšlenka, co to udělá zejména s mýma nohama, když jim omezím přívod povětří.
Otestoval jsem tedy případné změny lokomoce – ani tady jsem nezaznamenal nějaká výraznější omezení, jen při chůzi třením ponožky o sandál vznikaly krátké vrzavé zvuky povědomé tóniny – v terénu bych se asi nedokázal ubránit obavám, že by mohlo dojít k jejich snadné dezinterpretaci, jež by mi ve společnosti nesloužila ke cti. Nicméně určitější poznatky můj experiment nepřinesl.
Fáze III – britští vědci vracejí úder
Když jsem tak zadumaně stál v pokoji s ponožkama v sandálech a cítil se přesně tak, jak by se člověk v takové situaci nejspíš cítit měl, padl můj bezradně těkající zrak na díla jednoho britského vědce, tentokrát skutečně vědce – O původu člověka a zejména O pohlavním výběru… Jako už mnohokrát, i zde celou věc rozsekl Darwin.
Představte si situaci, kdy byste v dnešní době natáhli ponožky do sandálů – ta tam je pohádka máje, pryč jsou radostné chvíle zjitřeného tlukotu dvou sobě blízkých srdcí, váš zubní kartáček je v kelímku v koupelně opět sám a opuštěn. Máloco na opačné pohlaví působí v dnešní době tak odpudivě, jako ponožky v sandálech – snad jen přehazovačka.
Proto jsem zformuloval závěr, že "ponožky v sandálech jakožto atribut jedince výrazně snižují, ne-li zcela znemožňují jeho možnosti reprodukce" a jako takové by proto měly být v rámci zachování lidského druhu zcela vymýceny. A celou věc jsem tak vyřešil. Britští vědci by ze mě měli radost.
