Alternativci (o tom, že se máme až moc dobře)

Alternativci. Všichni nějaké známe. Ať už všelijaké ty jurodivé biomatky, co si v pětatřiceti pořídly prvního vymodlence a teď každému diktují, jak vychovávat děti, nebo různí ti výživoví vegefanatici, kteří vám neváhají upřít Nebe za to, že jste si dovolili v neděli svíčkovou. Plus mnoho dalších věrozvěstů „alternativních“ přístupů ke všemu. Alternativci svým počínáním vydávají velice zajímavé svědectví o stavu a povaze lidstva – až by to tušili. Pojďme to dnes prozkoumat blíže.

Víc jich obvykle vyznavači různých alternativ neuznávají.

"Što dělať?"

Člověk kolikrát nestačí ani počítat, kterého ze zásadních hříchů proti humanitě se dopustil. Jestli zaslouží zatratit kvůli tomu, že dítěti plácnul jednu výchovnou a oznámil mu, že „tohle se prostě NEdělá“, namísto aby s ním vedl tříhodinovou diskusi o jeho pocitech, nebo jestli zaslouží být vyloučen z lidské hordy na základě své záliby v tatarském bifteku.

Navíc laik se ve všech těch alternativách za chvilku přestane orientovat a hřeší dál, i kdyby měl vůli sebelepší. Sice už se smířil s ponižujícím faktem, že s dítětem nesmí jednat jako s dítětem, ale jako se sobě rovným, a že kdyby mu nařezal, má se jít rovnou udat, ale už neví co dál. Má ho nechat vyřvat a nevšímat si ho, jak hlásají jedni apoštolové jediné správné výchovy? Nebo si má vzít (podle další jedině správné cesty) půl dne dovolenou a vést domácí workshop na téma: "Já ti teď vysvětlím jako rovný rovnému, proč se mi nelíbí, žes pomaloval zeď v koupelně hovnem, a ty mi pak sdělíš, jaké z toho máš pocity. Nakonec si spolu zatančíme na motivy vzájemného porozumění." A teď babo raď.

Nebo přijmete za své, že jíst maso představuje nejhorší a nejzlejší problém dneška, a dáte si na chleba vajíčko a kus sejra. Hned jste zase za zločince, protože podle radikálnější party alternativců získávání a konzumace jakýchkoli živočišných produktů dělá ze zvířete otroka. Taky jste za blbce, protože jíte chleba, a ten je z pšenice, kterou zase odmítají jiní. A pak si jdete aspoň uvařit čaj a už máte za zadkem dalšího lidumila, který vám vysvětlí, že konzumace tepelně upravených potravin je v příkrém rozporu s vaší přirozeností. A tu stojíte před slavnou leninskou otázkou – Co dělat?

Alternativec - kdo je to?

A tady se dostáváme k prvnímu zásadnímu poznatku: Alternativci, ať už výživoví, výchovní, ekologičtí či jacíkoli jiní, v zásadě nepřipouštějí žádnou alternativu k té svojí. Málokdy najdete dogmatičtější a fanatičtější lidi, než jsou vyznavači rozličných alternativ v oblasti výchovy nebo výživy. Oni vás neberou jako partnera do diskuse, oni vás berou jako žáčka, který má poslouchat. Biomatky si přečetly tři knihy od nějakého šarlatána a už mají naprosto jasno, že to všichni ostatní dělají úplně blbě.

To nám dává určitý prostor pro definici našeho alternativce. To není jen tak vegetarián, to není jen tak někdo, kdo se rozhodl vychovávat děti jinak, než jak to dělali jeho rodiče. Nechci tady rozhodně tvrdit, že člověk by měl žít jako ovce stejně jako všichni ostatní. Jde mi o něco jiného a ukážeme si to na dvou příkladech.

Mám kamarádku, z níž se postupem času stala vegetariánka. Občas pozře nějaké lehčí maso, ale to opravdu hodně občas. Cítí se bez něj lépe, baví jí víc kutit v kuchyni se zeleninou a s bylinkama. Tečka. Nikomu nic necpe, s nikým se o ničem nehádá. Prostě jí to sedlo. Občas hodí na facebook fotku nějakého svého výtvoru, a ono to vypadá tak pěkně a exoticky, že máte chuť to zkusit taky. Nebo nasdílí nějakou informaci, odkaz, kuchařku… Jen tak, že jí to přijde zajímavý, ne že by to někomu bojovně rvala. A funguje to. Ačkoli by mě to původně ve snu nenapadalo, už se jí taky občas ptám, jak naložit s tou kterou nezvyklou zeleninou a jaké má tipy. Sám jsem sice byl vždycky masozřavec, ale dám si vcelku vysvětlit, že všeho moc škodí a že už mi není dvacet, abych byl schopen bez problémů strávit i menší dlažební kostku. Její manžel neprotestuje a za odměnu se občas dočká nějaké úlitby apetitu lovce, a svoji dcerku k tomu vede taky – prostě tak, že jí dává jíst, co uvaří, ale je smířená s tím, že třeba na návštěvách dítě pozná i svět naprostých masožroutů. A nijak se kvůli tomu nevěší, protože ví, že zásadní vliv má ona. Příkladem a všední samozřejmostí. Protože je to zkrátka normální ženská a ne alternativní biomatka. Ačkoli se inspiruje vegetariánskými recepty z biokuchařky.

Pak mám známou, která si přečetla knihu. Je to o tom, že největší zlo v dějinách nebyl ani mor, ani Čingischán, ani třicetiletá válka a dokonce ani francouzský existencialismus, ale – považte – cukr! Takže cokoli s cukrem je nepřítel No. 1. Kdo je schopen dát dítěti čokoládu, tak ho s ní zabíjí. Samozřejmě včetně babiček, se kterými má kvůli svým hysterickým výlevům, zákazům a výhružkám, že už ňouče nikdy neuvidí, napjaté vztahy. Ono totiž kterou ženskou, která sama normálně vychovala a obstarala dvě či více dětí, nechá chladnou tvrzení, že tyčinkou Mileny během nedělní návštěvy hodlá dítěti zničit život a že tomu nerozumí. Zvlášť když vám to tvrdí vlastní dcera. K cukru samozřejmě přistupuje spousta dalších dietetických příkazů, před jejichž množstvím bledne i Třetí kniha Mojžíšova.

Jak otrávit povětří

A to už je alternativec. Alternativci totiž nechápou proporce. Nomální člověk ví, že haldy cukru vedou k vážným problémům, ale taky ví, že lžička cukru tu tam sem tam dokáže udělat život příjemnější. A že nikoho nezabije. A že jsou v životě momenty, jako třeba jít v neděli k babičce na návštěvu a dostat od ní čokoládu (já si tyhle okamžiky vybavuju naprosto přesně, babiččin obývák, tikot hodin, hřejivé očekávání, že zase nafasuju něco dobrýho), které mají podstatně důležitější hodnotu pro zdravý rozvoj osobnosti, než je hodnota vyjádřená v kilojoulech nebo denní doporučená dávka vlákniny.

Tahle neschopnost chápat svět a jeho hodnoty v normálních proporcích potom dělá z alternativců hrozně příjemné společníky. Třeba řeči typu "kdo jí maso, tak podporuje ty koncentráky na slepice, mezi kterýma není žádnej rozdíl oproti těm koncentrákům na lidi, protože přeci lidi nejsou víc než zvířata", jimiž vás monomaniakální alternativec zásobuje při jakékoli příležitosti, vás totiž určitě přivedou na tu správnou cestu. 

Ještě horší je to v případě té výchovy. Přijde mi fascinující, když nějaká intelektuálka povije svoje první dítě a už na základě nějakého osvětového kurzu a dvaceti článků na Internetu přesně ví, že veškeré obvyklé procedury jsou škodlivé haraburdí. Když teda nějakou šťastnou náhodou přežije bez úhony domácí porod. Ví přesně, jak rozvíjet osobnost. Zná přesně překážky tomu rozvoji. A tak vychovává svobodně, svobodomyslně, alternativně. Dítě nesmíte napomenout, okřiknout, ono je přeci přírodou nastavené k harmonickému rozvoji a je přirozeně dobré (což je jeden z největších antropologických nesmyslů všech dob) a najde tak tu správnou, přirozenou a čistou cestu.

Ve finále samozřejmě takové děti považuje za přirozeně vychované jenom jejich alternativní matka, zatímco všichni ostatní je mají za nevychovaný spratky. A opět – největší chudáci jsou prarodiče, kteří se na tu hrůzu musí koukat a proti nějaké rozjívené biodceři či biosnaše jsou bezmocní, protože by taky rádi někdy viděli vnoučata. Znám jednu, která ztropila hodinovou scénu proto, že bába s dědkem zašpuntovali řvoucí mimino dudlíkem. Protože si někde přečetla, že dudlík... atd.

Překvapivě optimistický závěr

V celku chápu, kde se tohle v těch (převážně) ženských bere. Je to ten typ matek, které byly ze svého těhotenství a jsou ze svého mateřství tak strašně paf, že nejsou ochotny připustit, že by to nemusela být zas až tak strašná věda. Mít dítě jim přijde jako skutek kosmického dosahu. Obvykle mají první dítě později, kdy už obecně berou řadu věcí o poznání vážněji a důležitěji, už se stihly indoktrinovat nějakou šarlatánskou povídačkou o výchově či výživě od svých podobně stižených vrstevnic a známých (a celkově nějakým alternativním světonázorem) a prostě bytostně nevěří tomu, že by mateřství mohlo fungovat - tak nějak normálně. Že i výchova a život vůbec většinou probíhá tak nějak normálně. Že není potřeba z toho dělat VĚDU a každýho s tím prudit. A že dítě nepoznamená do konce života ani tak to, když se přivede na svět na porodním sále, dostane od babičky čokoládu a na táboře si do černa opeče buřta, ale to, když bude mít matku hysterku.

Člověk má tendenci pořád někde hledat problémy. Asi je tak už nastaven, zkrátka prevence. Žijeme v dobách, kdy je třicetiprocentní kojenecká úmrtnost, obvyklá ještě (z historického hlediska) nedávno, zlým snem, který je už naštěstí pryč. Kdy nejsou hladomory, kdy se v podstatě nic zas až tak zásadního neděje.

A tak když problémy nemáme, tak je holt vytvoříme! Uděláme zásadní problém z toho, že někdo jí maso, že někdo dá dítěti pytlík želatinových medvídků (to si nevymejšlim, to mám z první ruky), případně - abych nezůstával jen u tý výchovy & výživy jednotlivce - že se globálně za sto let oteplilo o půl stupně (a to ještě kdoví jestli). A abychom se měli čím zabavit a protože už normální náboženství většinou nevyznáváme, staneme se apoštoly nějakých dietetických předpisů či lidských práv zvířat či nějaké bizarní výchovné metody a půjdeme je hlásat sveřepě a nekompromisně do světa. A tak se zrodili alternativci.

A teď ta dobrá zpráva. Máme se vlastně moc dobře. Lidi zaníceně a jakoby se svět měl zbořit řeší úplný kraviny. Nebo alespoň tady v rámci naší, euroamerické kultury, nejvyspělejší a nejbohatší. Nebo alespoň od střední třídy vejš, protože pochybuju, že by nějaká samoživitelka se třema dětma měla prostor chodit na kurzy typu "Rozvoj osobnosti dítěte v souladu s životní moudrostí severoamerických Indiánů" a uvádět je do praxe.

Přejme proto sobě i všem alternativcům, aby opět nepřišla do našich končin doba, kdy se budou muset ve velkém měřítku začít zase řešit problémy skutečné. A buďme rádi, že máme čas řešit dudlíky.

Poznámky na závěr

Hovořím-li o biomatkách, nemyslím tím vůbec nic ani proti matkám, ani proti bio (produktům). Ale kdo jste kdy tohle spojení zažili, víte, že se jedná o zcela novou entitu, pro niž čeština přiléhavějšího výrazu zatím nevynašla.

Nemám nic proti vegetariánům. Naopak. Na rautech mi bez řečí nechají studený roastbeef a tatarák z tuňáka. Někdy mne i inspirují, protože řadu vegetariánských jídel jím rád. Nemám rád tu jejich sortu, která mi v jednom kuse vztekle mává před očima nějakýma osvětovýma letáčkama.