"A oni to ještě slaví!" (o nepoučení z Velké francouzské revoluce)

Omluvy táhnou. Papež se omlouvá za křížová tažení a Husa, Němci se přes 60 let omlouvají za válku, my jim teď zas za odsun, Rusáci se neomluvili za nic, ale všichni víme, že by měli - ale co Francouzi? Ti by měli s omluvami začít.

"Volnost, rovnost, bratrství - nebo smrt!" Jak výmluvné.

Koncem minulého týdne proběhly zase velkolepé oslavy pádu Bastily a tím i propuknutí Velké francouzské revoluce. Frantíkům to přijde normální a nám v podstatě povětšinou taky. Ale ono to fakt normální není. Dovedete si představit, že by naši papaláši uspořádali oslavy Vítězného února nebo Němci na výročí napadení Polska zapíjeli událost na nějakém veselém Festu? Moc ne. A přitom francouzská revoluce se svými událostmi a jejich ideovým podložím znamenala stejné zlo, jako její přímé potomstvo, nacismus a komunismus.
Však je tu taky hodně styčných bodů, zejména s tím komunismem a jeho nástupem k moci. Ve jménu krásně znějících slov a ideálů se moci bez jakýchkoli skrupulí a pravidel chopili ti nejschopnější z nejhorších. S sebou vytáhli to nejubožejší mravní a intelektuální dno, dobytek, který si mohl konečně schladit žáhu na těch, kterým záviděl a které nenáviděl. Pak se ti schopní začali posílat pod gilotinu sami navzájem, nikdo nevěděl, kdy přijde jeho chvilka. Zemi rozvrácených pořádků a hodnot vládne hrst paranoiků a teror. Samozřejmě nejvíc to odskáčou ti, jimiž se "revoluce" ohání - ve Francii se brzo bouří zbídačení sedláci, stejně jako u nás se komouši nejvíc báli právě dělníků (viz bouře v Plzni).
Je to prašť jako uhoď. Z toho, že se Velká francouzská revoluce u žabožroutů stále slaví a u nás se o ní do teď učí jako o nějaké části cesty lidstva za svobodou namísto jako o jedné z nejtemnějších kapitol, z toho plyne dvojí smutné ponaučení:
1 .Lidstvo nemá paměť a nehodlá se učit z historie
Totožnost kořenů, které měly hrůzy dvacátého století a které měla i krvavá éra francouzské revoluce, si lidé neuvědomují. Nevědí, co by měla mít banda šviháckých chlápků v legračních parukách společného s Gottwaldem v papaše a s plackou v kapse. Nikdo se neptá, jaké vlastně myšlenky stály na pozadí děsivých činů - a tudíž nezjistí, že to byly tytéž myšlenky, týž převrácený pohled na člověka, úlohu jednotlivce a společnosti, na dějiny, na hodnoty. A protože jsou ty myšlenky stále v oběhu, budou se nám stále vracet.
2. Lidé jsou povrchní a stačí jim libozvučné žvanění
Ano, učíme se, že heslo revoluce bylo "Volnost, rovnost, bratrství". A mám pocit, že tím je jakoby proveden důkaz, že se jednalo o ušlechtilé myšlenky a spravedlivý boj. Jak potom všechny ty tři hodnoty vypadaly v reále, to už skoro není důležité. "Špatní lidé zničili dobrou myšlenku", to slýcháte dodnes o komunismu, který sdílel rétoriku francouzské revoluce - jenom místo Občane! jste na sebe volali Soudruhu! Filosofické podhoubí francouzské revoluce přitom nutně muselo vyústit v degradaci člověka na číslo a nástroj, v rozvrat a krveprolití - stejně jako myšlenky marxleninismu nikdy nemůžete naplnit pokojnou cestou. Ostatně od takového Rousseaua vede k Marxovi přímá cesta s minimem zatáček.
Ale když ono to holt zní hezky. To stačí. Pamatuju, když před lety jeden oblíbený prezidentský kandidát prohlašoval, že "hodlá politice vrátit morální kredit". Spousta lidí tomu tleskala - až na ty myslící, protože ty hned napadla otázka, jak to asi chce dobroděj provést.
Přitom dokud se lidi nenaučí hledat obsah řeči namísto líbezných frází, žádná slavná budoucnost nás nečeká - zvlášť ne ve společenském zřízení, které na řečech a řečičkách stojí.

Kdysi jsem v Anglii, kolébce zcela jiného myšlení a strážkyni hodnot, které nás před výplody evropského kontinentu vytrvale stovky let zachraňovaly, sloužil coby pomocník v kuchyni v jednom domově pro staroušky. Měl jsem řadu tradičních privilegií a taky nepsaných povinností, kam patřilo nosit párkrát za den čaj do kaceláře ředitelky. Jednou jsem tak vešel, byla skloněna nad kalendářem a cosi si pro sebe mumlala, což pár okamžiků muselo vydržet, protože přeci se nenechá vytrhnout z činnosti pucflekem, co se tam zjevlil v legrační čepičce a s čajem na podnosu. Pak zabodla prst do políčka 14. července, podívala se na mě pronikavě se slovy:

"14. července... 14. července... To Francouzi zabili svého krále, není-li pravda?"

Pravda to nebyla, 14. července padla Bastila, ale v Anglii se nadřízenému neodporuje, takže jsem to odkýval. Vrtala se dál v kalendáři, ale zjevně jí to nedalo, tak na mě opět upřela pohled a pravila:

"A oni to ještě slaví!!! Zvláštní národ, tihleti Francouzi, zvláštní národ..."

Ano, zvláštní. Jenomže bohužel nejsou sami. Proto je lepší si budoucnost moc nemalovat.