Už konečně spinkej!

Nikdo mě na to nepřipravil, ani moje drahá máti, ani moudrá literatura. Byla jsem přesvědčena, že miminka spí nejméně osmnáct hodin denně a to moje prochrní alespoň dvacet. Jedna dobrá kamarádka mě sice nesměle upozorňovala na možnost "statistické chyby", ale můj mozek zaplavený těhotenskými hormony takovou informaci snadno pohřbil jako nepravděpodobnou a tudíž zbytečnou.

První pochybnosti mnou začaly cloumat už druhý den v porodnici. Zatímco v ostatních pokojích bylo ticho, novopečené maminky vleže četly knihy a jejich novopečené děti sladce spinkaly v plastikových boxech vedle nich, já jsem bloumala po místnosti s vřeštícím povijanem v náručí, ať bylo světlo nebo noc. Když můj prvorozený konečně zavřel pusu a oči, s opatrností neurochirurga jsem ho uložila do postýlky a vrhla se do sprchy. Za tři a půl minuty jsem se vracela zpět již opět vedena zvuky, které intenzitou vysoce překračovaly hygienickou normu.

S příchodem domů se nic nezměnilo. Pche, miminka že spí osmnáct hodin denně? Čí miminka? Moje tedy určitě ne. Matka na mě vrhla pohled jasně vypovídající o jejím názoru na mé schopnosti uspat dítě. Vyrvala mi z rukou kočár se slovy: "Teď ti ukážu, jak se to dělá. Bude spát nejmíň tři hodiny!" a odkráčela překypujíc sebedůvěrou, zatímco já se odpotácela na kanape a okamžitě upadla do bezvědomí. Za hodinu se vracela s hysterickým výrazem v očích a řvoucím kočárem. "On opravdu nespí, no to jsem ještě neviděla..."

Čas plynul. Přečetla a vyslechla jsem stovky zaručených návodů, jak naučit dítě spát. Mé pocity se měnily od záchvatů nadšení a naděje, když některý z nich začal fungovat, po absolutní zoufalství, jakmile po pár dnech fungovat přestal. Dlouhé měsíce jsem hledala chyby v sobě, v dítěti, v okolí. A začala jsem se bát okamžiku, kdy se narodí druhé.

Můj druhý syn spal. Byl pro mě byl důkazem, že zázraky se dějí. Ovšem jen do chvíle, než mi došlo, jak to má Matka Příroda vymakané. Nenechá matku zkolabovat vyčerpáním, neboť by to bylo kontraproduktivní. Dovolí ji vydechnout a načerpat nové síly. Pak se obě děti domluví a spojeným úsilím dovedou metodu, jak nenechat rodiče vyspat, k dokonalosti.

Už to trvá měsíce, roky. Zvykla jsem si. Můj organismus se adaptoval. Zatímco mě spolehlivě vzbudí sebemenší šramot v dětském pokoji, v mezidobí spím tak tvrdě, že kdyby vedle mé postele sbor Alexandrovců nasadil vyskoké áááááá, maximálně se otočím na druhý bok. A už vím, že jsem se zbytečně tak dlouho nervovala a hledala, proč moji kluci tak špatně spí. Prostě jsou takoví. Nemá cenu pokoušet se je změnit. Navíc, ještě jsem neslyšela o puberťákovi, který by trval na tom, že bude spát s mámou pod peřinou. Pořád mám naději, že to jednou přejde.

Miluju svoje syny takové, jací jsou. Snažím se je naučit věci, které se naučit dají a odpovídají jejich věku. Aby si čistili zuby, aby po sobě uklízeli hračky, aby nesahali do elektrických zásuvek a na cizí neznámé psy, aby si nudle neutírali do rukávu, aby nemalovali voskovkama po zdech (konkrétně v tomhle jsem dost neúspěšná, ale nevzdávám to), aby pomáhali menším, aby jeden druhého respektovali a chránili, aby "jiné" chápali jako "zajímavé" a ne jako "divné".

A že nedokážou spát tři hodiny v kuse a několikrát za noc mě budí voláním "čůrát, smrkát, bumbát?" Že je trápí ošklivé sny? Jak jsou jejich požadavky ve dvou a třech letech života oprávněné! Jak je snadné je splnit a uklidnit dětskou vystrašenou dušičku. Stačí je vzít do náruče, i když jsou dvě hodiny ráno a já jsem ták strááášně unavená... Až jim bude o deset, patnáct let víc, už to pravděpodobně stačit nebude. A nejspíš o to nebudou ani stát.

Nechte si pro sebe reakce typu: "Máte, co jste si udělala, tak si nestěžujte!" Vždyť si nestěžuju. To, co mám, bych neměnila. Ale myslím na budoucnost. Co když ještě někdy jednou...takže pokud máte know-how na výrobu spavého dítěte, sem s ním, prosím!