Pozitivní motivace

Mělo by to prý fungovat mnohem lépe než hrozby a trest. Respektovat je. Promluvit si s nimi, vysvětlit proč a půjde to samo.

Děti jsou svéprávná inteligentní stvoření, na která není třeba vztáhnout ruku, protože při tom správném výchovném postupu prostě samy pochopí, proč je třeba něco udělat nebo naopak neudělat. Jsem náchylná tomu věřit, ale.... Zase vytahuji z aktovky shnilá jablka. Kdo ví, jak dlouho tam ležela. To dítě vůbec nejí ovoce. Mám vztek, protože nějak do něj ty vitamíny přeci napumpovat musím. "Víš, co to jsou kurděje? Na to dřív námořníci umírali!" řvu.  "Vypadaj ti vlasy, zuby a nehty, když nebudeš mít dostatek vitamínu C!" A když už jsem v ráži, beru to jedním vrzem: "A kromě toho, za každé nevyčištění zubů, mi dáš pět korun. Už mě nebaví pořád ti to připomínat!" Když to nejde  po dobrém, půjde to po zlém. Není nad pozitivní motivaci.
Správně by to mělo fungovat asi takhle: "Když si budeš pravidelně ráno čistit zuby bez křiku a handrkování, synáčku, získáš víc času a ještě si budeš moc před odchodem do školy pohrát." Ale ono není jednoduché najít tu správnou motivaci. A když je těch dětí víc, každé motivovatelné něčím jiným, může se ze snahy o pozitivní motivaci stát zašmodrchanec různých úplatků a snahy o spravedlnost. Děti si své sourozence totiž velmi dobře kontrolují. "Mami, proč má Kája bonbon?" "Protože si po sobě sám a bez říkání odnesl ze stolu talíř od oběda." "Ale to já takýýý, Já si taky zasloužím něco dobrého!" "Jenže jemu jsou tři a tobě osm. U tebe už je to přeci normální." "Ale to je nespravedlivýýýýý!!!"
Někdy si myslím, že za to může naše civilizace.  V jedné mé oblíbené výchovné knize se píše, že naše děti se pořád rodí s očekáváním a myšlením členů loveckosběračské tlupy, ačkoliv od těch časů, kdy jejich rodiče lovili divoká prasata a pěstovali divoké obilniny, uplynuly tisíce let. A my se snažíme je nadchnout a motivovat pro věci, které jen velmi vzdáleně souvisejí s přežitím rodu - například čůrání do nočníku nebo rychlé oblékání, protože pošta zavírá za půl hodiny. Přijde mi, že tam, kam civilizace se všemi svými vymoženostmi ještě zcela nedorazila, nemají s pozitivní motivací takové problémy, protože je jí právě přežití rodiny dnes, stejně jako v minulosti.
Třeba takoví Mongolové. Na své děti prý nikdy nekřičí, ani je nebijí. Maximálně je štípnou. Pravdou je, že jsem nikdy na veřejnosti neviděla vzpírající se nebo vztekající se mongolské dítě a křičící nervní matku. Zato Mongolové vřeštící české děti a českou matku, která právě hlučně rezignovala na snahy pozitivně je motivovat a byla nucena použít násilí, viděli na veřejnosti přinejmenším několikrát.  Malý kočovník kdesi ve stepi prostě dělá to, co musí. Četla jsem onehdá v novinách článek o tříleté mongolské holčičce, která zachránila svou osmiměsíční sestru při požáru v jurtě. Malá Saranchimeg se o sestru starala pravidelně, když jejich otec vyháněl na pastvu velbloudy a matka obstarávala ovce. Měnila jí plínky, dávala napít a v zimě ji držela v dostatečné vzdálenosti od žhavých kamen. Když se ten únorový den rodiče vraceli domů a otec kontroloval jurtu dalekohledem, viděl, že je celá v plamenech. V hrůze docválal k hořícímu obydlí, své dcerky však naštěstí našel v bezpečné vzdálenosti od ohně, promrzlé, ale v pořádku. Saranchimeg mu řekla, že najednou začala hořet televize, sestřička začala kašlat a křičet, tak ji vytáhla za svetr ven.
Tahle malá zodpovědná a odvážná Mongolka určitě nebude mít s pozitivní motivací problém. Ale zase si pravděpodobně nebude muset čistit každé ráno zuby, mít v penále ořezané pastelky, mýt si ruce mýdlem před i po jídle, rovnat si pyžamo a boty, vysávat si dětský pokoj a uklízet kostičky z lega, nebo jíst pravidelně jabka a nenechat je hnít v aktovce. Civilizace má zkrátka odlišnou míru a klade na děti jiné nároky. A možná naše děti vědí, že taková pěkně do špičky ořezaná  pastelka má pro přežití rodiny vesměs mizivý význam, proto se k některým věcem nechají tak obtížně pozitivně motivovat. A nám rodičům pak nezbývá než hrozit a trestat.
Ale konec teoretizování. Pozitivní motivace určitě funguje i v civilizaci. A to, i když nejde o přežití rodu. Přísloví "škoda každé rány, která padne vedle" sice také platí, ale mělo by stát až na konci, poté, co vyčerpáme všechny mírumilovné výchovné prostředky. Vymýšlením, jak motivovat naše děti, aby udělaly přesně to, co potřebujeme, si alespoň provětráme své mozkové závity. "Vašíčku, pojď už, spěcháme!"...."Vašku, jdeme! Musíme ještě vyzvednout bráchu!!"...."Václave! Nenuť mě tady hulákat!!!"..."Venoušku, jestli okamžitě nepůjdeš, nestihneme si koupit zmrzlinu." "Už jdu, mamí!"