Zůstat v hlavě dlouho

„Jo, jo, dokumentární film, to je ten jiný než hraný. Mělo by to být věrné zobrazení skutečnosti. Ale stejně to tak nikdy není. Takže dokument v podstatě neexistuje,“ vysvětlil nám jeden náhodný chodec, kterého jsme potkali v pražských ulicích.

Jenže pokud neexistuje, co se potom děje celých šest dní v Jihlavě? Jakých je těch sto sedmdesát pět filmů, co tam po dobu festivalového programu běží?

Všichni dokumentární film poznají, ale nikdo včetně filmových vědců nedokáže přesně říci, co dokumentární film vlastně je. Jisté je jen to, že i dokument může být hraný, skutečnost věrně zobrazit nelze, protože objektivní pravda neexistuje a na každou realitu se dá dívat různě. Vyrazili jsme proto na 11. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, abychom přinesli zprávu o aktuálním pohledu na tento záhadný filmový žánr.

Když přijedete na jihlavský festival poprvé a čekáte, že se na něm potkáte s dokumentem, jak jej většinou znáte z televizních obrazovek, budete možná trochu zděšeni. Žádná zvířátka. Žádné lichotivé portréty takzvaných osobností. Žádné reportážní výlevy vytřeštěných investigativců. A žádné jímavé cestopisné výlety. V Jihlavě běží takové dokumenty, na které si netroufnou nejen komerční televize, ale většinou ani naše veřejnoprávní Česká televize.

Olympijský Zeman, cukrátko pro média

Festivalové ceremonie vždy poutají velkou pozornost novinářů. Jihlava stávala vždy trochu v pozadí. Na Vysočinu to přece jen není úplně nejblíž, dokumentární režiséři pro ně nejsou žádné celebrity a herci a herečky zde nedefilují ve večerních róbách. Stoly prohýbající se pod rauty si jihlavský festival také dokáže odpustit, takže chybí i to největší lákadlo pro nenasytná novinářská břicha. Jenže letos přišel zvrat. Jihlava totiž nabídla jedinečnou návnadu.

Zahájení festivalu již klasicky předznamenalo duch zde promítaných dokumentárních snímků a bylo ironicky podvratné. Tentokrát si ve své performanci divadlo Vostopět vzalo na paškál snahu vybraných pražských politiků o to, abychom v roce 2016 hostili v Praze monstrózní a nákladnou olympiádu. Ocitli jsme se tedy v budoucnosti, nicméně nikoli v hlavním městě, ale v olympijské Jihlavě. Zdá se, že jihlavský magistrát byl pravděpodobně rafinovanější v přesvědčování svých občanů ohledně toho, jak olympiáda městu prospěje. Olympijskou pochodeň převzal od maratónce, který přiběhl po dálnici z Prahy, samotný král Vysočiny a prominentní důchodce Miloš Zeman. Nevystoupil zde samoúčelně jako pozornost poutající plytká celebrita, ale jako čerstvá filmová hvězda zahajovacího dokumentárního portrétu Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny režiséra Roberta Sedláčka. Tento tah festivalové dramaturgie tak rozpohyboval obrnu tuzemského mediálního zájmu o dokumentární film. Se Zemanovou účastí na festivalu si média nemohla vystačit při zaplňování svých kulturních rubrik, a tak letos na červený koberec vstoupil i autorský dokument.

Debaty a hlava v písku

Zahajovací film festivalu kromě nezvyklé novinářské pompy odstartoval od samotného začátku i hlasité ozvěny mezi publikem. Diskuse a debaty o filmech v přilehlých kavárnách a klubech bývají samozřejmou součástí většiny festivalů, nicméně v Jihlavě to první večer opravdu vřelo. Nešetřilo se ani takovými souslovími jako „dvojportrét hlouposti“ a „nekrolog dokumentaristy a oslava Zemana.“ Břitkost jazyka jihlavského publika podpořila i neúčast režiséra Roberta Sedláčka na projekci. Jihlava se proslavila mimo jiné i dlouhými diskusemi s tvůrci po projekcích a diváci jsou na ně jako na organickou součást programu zvyklí. Svými jízlivými poznámky tak hodnotili nejen autorovo pojetí filmu ale i jeho zbabělost, že na diskusi po filmu nedorazil, i když svou účast přislíbil.

Festival v Jihlavě do své dramaturgie tradičně volí takové dokumenty, které by neměly z hlav publika jen tak vyšumět. Z patnácti set přihlášených filmů byla do programu vybrána necelá desetina. Filmy, které prošly výběrem se nejsnáze dají označit jako autorský dokument. Tento žánr český televizní divák příliš nezná.

„Existují filmy, které shrnují vědomosti a fakta. Postupují encyklopedicky, ale nevyjadřují názor autora. Pak je jedno, jestli je jejich tématem postava básníka, atom nebo Nigérie. Autorský dokument se snaží zaujmout postoj vůči tomu, co se nás dotýká a čím jsme obklopeni. Kromě popisu uvádí věci do souvislostí, provokuje a svádí otevřený souboj s aktéry událostí a různými jevy. Je ryze subjektivní,“ vysvětluje ředitel MFDF Jihlava Marek Hovorka. Diváci se z televizních dokumentů naučili očekávat objektivitu a tzv. pravdivé zobrazení skutečnosti. Subjektivní pohled autorského dokumentu vystavený v šanc vnímavému publiku, může však často přiblížit a vyjasnit více, než „velké pravdy“ klasických TV dokumentů.

Politická „radost“

Jeden ze subžánrů, který letos v Jihlavě výrazně vyčníval, byl politický dokument. Sekce Průhledné bytosti, která každoročně do festivalového programu zařazuje detailní a komentovaný průřez tvorbou vybrané režijní osobnosti, přinesla retrospektivu dokumentaristy Chrise Markera. Výběr tohoto tvůrce mnohé napověděl. Tento režisér natočil téměř padesát filmů, většina z nich se tematicky pohybuje právě v oblasti politicky kritického filmu. Výsostně politická témata zaplnila zejména sekci Česká radost, která představuje tuzemské dokumenty natočené za poslední rok.

„Dokumentaristé mají potřebu nabourat standardní politický koloběh, který prezentují média. Ten sterilní přístup, v kterém nesmí být slyšet, co si redaktor – autor myslí. Pravidla hry médií a jejich současná stabilizace ústící v nic neříkající každodenní zpravodajství přinutily režiséry k tomu, aby nadále nenechávali politiku vakuovaným médiím. Dokument nabízí tvůrcům mnohem hlubší uchopení s možností subjektivního pohledu, který je nepochybně daleko výstižnější,“ pokusil se tento dosud nebývalý zájem režisérů o politiky a jejich jednání zdůvodnit známý český dokumentarista Vít Klusák.

Profesionální amatér

Program filmových festivalů v posledních letech nemohou tvořit pouze filmové projekce. Jihlava se všechny své dílny a přednášky na rozdíl od jiných snaží udržovat v přímé souvislosti s dokumentární tvorbou. Překvapivě i dílo Američana českého původu Woody Vasulky, který je průkopníkem videoartu a měl zde svůj workshop, se v jihlavském kontextu dá překvapivě chápat jako dokument o vnitřních mikrokrajinách moderních technologií.

Dílnu amatérského filmu pak program nabídl pod vedením režiséra a pedagoga FAMU Rudolfa Adlera. Ač by se zdálo, že amatérský a veskrze hraný film se na festival dokumentárních filmů nehodí, dá se najít pozoruhodná a hlavně existenční souvislost. „Amatérský film je produkovaný absolutně mimo jakékoli instituce a hlavně bez jejich financí. V tomto smyslu je na tom dokumentární film podobně. Ač jej točí profesionálové, často jeho tvorba probíhá zejména v amatérských finančních podmínkách. Je to až zázrak, že se to na výsledku často tolik nepodepisuje,“ komentuje tuto spojitost Rudolf Adler.

Pomoc ve financování dokumentu nabízí Burza námětů, na níž mohou středo- a východoevropští režiséři se svými producenty představit své plánované filmy zástupcům zahraničních televizí. Čeští dokumentaristé tak mají šanci vymanit své filmové rozpočty z chudoby českých kinematografických fondů. Na oplátku však musí být ochotni přijmout regule programových okének západoevropských televizních stanic. Finanční svoboda je tak často vykoupena menší svobodou autorského přístupu.

Filmy, co nekončí

Vzpomínali jsme na jednu jihlavskou projekci před třemi lety, kdy jsme poslední den vyrazili do kina na dobře známý film Michaela Moora Fahrenheit 9/11. Před hlavní projekci tehdy byla zařazená pro nás nečekaná video vsuvka stažená z internetu. Jednalo se o zachycení popravy anglického továrníka islámskými fundamentalisty. Většina diváků tenkrát nečekala stejně jako my, čeho bude po deset minut svědkem. Šok z jednoho jediného statického záběru plného syrového lidského utrpení byl značný. Byli jsme tenkrát nesmírně naštvaní na organizátory, že nedali víc na vědomí, co diváky v kině kromě Moorea čeká, i když to byla promyšlená kombinace. Do dneška se nám totiž shlédnuté obrazy vrací. To se po jihlavských projekcích děje často a zdaleka nejen s filmy stojícími tak moc na hraně. Zdejší dokumenty totiž zůstávají v hlavě opravdu dlouho.

Text bude otištěn v časopise Nový Prostor č.293