„MATKOVÉ“ neboli muži na rodičovské dovolené

Není tomu ještě tak dávno, kdy jsem se poprvé setkala s mužem, který dobrovolně zůstal s dítětem na mateřské, zatímco se jeho manželka nedlouho po porodu vrátila do práce. Tento případ méně obvyklé rodičovské strategie zůstal sice v mém blízkém okolí od té doby jediný, nicméně stále častěji potkávám páry, které v rozdělení svých rolí tak úplně neodpovídají modelu klasické domácnosti. Časy, kdy byl muž apriori chlebodárcem a žena pečovatelkou o děti a domácí krb, jsou pomalu ale jistě na ústupu.

Mateřský mýtus

Pokud se páry odhodlají nabourat zažité schéma, v kterém muž patří do práce a žena k plotně a plenkám, dá se očekávat, že budou muset své rozhodnutí hájit před většinovou společností. V ní totiž panuje představa, že matka už od přírody, takříkajíc instinktivně, disponuje hlavními rodičovskými kvalitami a nemůže být ve své roli nahrazena, aniž by hrozila újma na zdravém psychickém vývoji dítěte. Pro podlomení neotřesitelnosti tohoto tvrzení se není potřeba vydávat daleko do jiných kultur, i když by nedalo moc práce nalézt takové, v nichž je výchova dítěte výhradně mužskou záležitostí. Stačí se podívat na proměny vnímání mateřství a otcovství v rámci dějin našeho kontinentu. Otec měl v evropské rodině po dlouhé období hlavní slovo. Neztělesňoval však v jejím rámci pouze moc a autoritu, ale zároveň rozhodoval o způsobu výchovy dětí, pro které byl navíc zárukou jejich původu a práv. Až když se rodina v moderní společnosti uzavřela do sebe – oddělila se od svého těsného propojení se sítí širších příbuzných, sousedstvím ale i náboženskou obcí – došlo v naší kultuře k rozdělení mužských a ženských rolí v tom smyslu, v kterém je většinová společnost chápe dodnes. Muž se stal zástupcem veřejné sféry a žena bytostí zodpovědnou za sféru soukromou, tedy rodinu a domácnost. Vytvořil se tak bez nadsázky mateřský mýtus.

Krkavčí matky a muži pod pantoflem

Žena, která se rozhodne nechat hlavní díl péče o dítě na svém partnerovi, se musí vypořádat s nálepkou kariéristky či krkavčí matky. Muž, jenž se odebere na rodičovskou dovolenou, pak nepochybně zaslechne hlasy znejišťující jeho chlapskou identitu. Jak jednou napsal Marek Šálek, novinář a jeden z našich mediálně nejznámějších „matků“, během svého pobytu na mateřské dovolené ho ženy vítaly jako posla dobré naděje, zatímco muži s ním jednali jako s „rosolovitým podivínem pod pantoflem, který ze strachu před kapitalismem raději zalezl mezi plíny a plyšáky“.

Důvody, proč se páry rozhodnou nenásledovat konvenční schéma rozdělení rolí, jsou různé. Většinou nejde ani tak o alternativní vzdor převládajícímu rodinnému uspořádání, jako spíš o krok ryze praktický. Ačkoli je trh práce v naší zemi nastaven tak, že nějakým způsobem počítá s ženiným odchodem na mateřskou, mohou se vyskytnou situace, kdy je pro ekonomický stav rodiny výhodnější, pokud doma s dítětem zůstane otec. Stane se tak třeba proto, že je v době narození potomka nezaměstnaný, nebo kvůli tomu, že jeho žena má jednoduše vyšší plat. Muži, kteří zůstávají na mateřské dovolené, jsou také často lidé se svobodným povoláním, tudíž mohou snáze regulovat objem a plynulost své práce. Vedle těchto důvodů, které posvěcují mužský pobyt na rodičovské dovolené svou praktičností, však nelze opomenout ani mnohem emotivnější pohnutky. Stále více mužů je totiž ochotno přiznat, že je vize intenzivní péče o potomka láká a její uskutečnění pak následně i silně obohacuje a uspokojuje. I z tohoto důvodu páry hledají různé způsoby jak roli otce naplnit více, než je většinou ve společnosti běžné. A nemusí jít jen o cestu, kdy je na rodičovské dovolené celou dobu pouze muž. Pokud jim to umožní povolání, dělí rodiče svůj čas strávený s dítětem na dva rovnocenné úvazky, nebo si své role po určité době jednoduše vymění – nějaký čas je s dítětem doma žena, pak jí vystřídá muž, či s prvním potomkem jde na mateřskou matka, s druhým otec.

Plenky ano, nádobí už jen zřídka

Jak již bylo řečeno, neexistuje jediný racionální argument, který by ospravedlňoval tvrzení, že ženy jsou v péči o potomky nenahraditelné. Otcovská láska může být nepochybně stejně intenzivní a funkční jako ta mateřská. Přesto se však dá uvést jeden podstatný rozdíl, v kterém se mateřská a otcovská dovolená odlišuje. Když je na mateřské žena, očekává se od ní, že kromě péče o potomka zajistí i chod domácnosti. Nakoupí, uvaří, uklidí, vypere, vyžehlí – zkrátka zplní onen nekonečný řetězec povinností, jež se na pobyt v domácnosti váží. Něco podobného se však už nepředpokládá v případě muže. Minimálně ne v tak komplexním zastoupení. A ženy ani s ničím takovým ve vztahu ke svým partnerům, kteří zůstaly s dítětem na rodičovské, ve většině případů nepočítají. Jeden z důvodů tohoto rozdílu muže spočívat v tom, že muži nejsou v průběhu své výchovy připravováni na svou roli v domácnosti tolik jako ženy. Spoustu věcí se učí až za pochodu. Zda v této rozdílnosti hraje nějakou roli to, že by většina z nich navíc jen těžce snášela statut hospodyňky, je otázka sama pro sebe.

Rád bych, ráda bych…

Pokud se páry dokáží oprostit od společenských stereotypů, závisí jejich rozhodování o tom, kdo z rodičů zůstane s dítětem doma, na několika základních otázkách. Mimo těch praktických by pak v rámci tohoto zvažování měly zaznít i takové, které se týkají míry pocitu naplnění skrze péči o potomka, schopnosti snášení společenské izolace či spokojenosti s bohatostí a intenzitou profesního života. Leckterá žena může již předem pociťovat obavu, že nedokáže bez určité psychické újmy vydržet doma, leckterý muž zase možná touží vystoupit ze svého profesního marathónu a zpestřit si svůj život něčím zcela odlišným, než je kariéra. Přiznat si něco takového však vyžaduje jistou dávku odvahy a nepochybně i tolerantní a diskusi otevřené partnerství. V každém případě to budou pravděpodobně ještě dlouho ženy, kdo ve většině případů zůstane s dítětem doma. I přesto se však zdá, že se role obou rodičů do budoucna stanou více zástupnými. Obraz muže jako aktivního otce se tak snad bude objevovat o něco častěji a žena se možná zbaví svého předem vymezeného domácího rajónu. V severských zemích je obojí v pohybu už poměrně dlouho, u nás zatím znějí první, nicméně slibné tamtamy.

Text byl otištěn v časopisu Nový Prostor č.279.