Komplexy školní docházky

Protože si aktuální číslo Nového Prostoru vzalo na mušku téma vzdělávání, nabízím vám, čtenářům zdejšího blogu, malou osobní exkurzi do zákoutí českého školního systému.

Feminizovaná devítiletka

Pamatuji se, že když jsem přišla první den do školy, naše třídní učitelka stála mezi dveřmi a počítala své nové přírůstky. Zastavila jsem se před ní a podívala se jí do tváře, abych si jí prohlédla. Usmála se a od té doby jsem jí měla nutně ráda. Jenže milou paní učitelku s dlouhými vlasy, která nám rozdávala místo známek do žákovské knížky včeličky jako symbol pilnosti, záhy vystřídala bytost krátkovlasá s ostře řezanými rysy, skřehotavým hlas a kostnatýma rukama. Jmenovala se Stražanová. Její nomen omen nás doprovázelo až do páté třídy.

Když po letech vzpomínáte na léta povinné školní docházky většinou se vám kromě vašich prvních platonických lásek, poznámek v žákovské knížce a útrap spjatých se školní jídelnou, vybaví právě až podivně ostře vykreslený obraz nějaké členky pedagogického sboru. Záměrně píši členky. Učitelky totiž v posledních desetiletích byly, jsou a pravděpodobně ještě nějaký ten pátek budou ústředními zprostředkovatelkami základního vzdělání. Učitelé - muži se pak během povinné docházky objevují většinou až na stupni druhém, tedy tehdy, kdy se pedagogové specializují na jednotlivé předměty – kdy je s určitou nadsázkou „potřeba“ předat žezlo zodpovědnosti za technické obory mužům.

I na mé základce vystřídal s příchodem druhého stupně ženskou pedagogickou gardu první muž, náš nový třídní. Učil nás matematiku a fyziku a ke své nevoli navíc vyfasoval i rodinnou výchovu, při které se nás snažil vybavit do života vším možným, včetně sexuální výchovy. Vyprávěl nám o tom, jak z vlastní zkušenosti nedoporučuje přerušovanou soulož jako vhodný antikoncepční prostředek a červenal se přitom až u palců na nohou. Matematika a fyzika mu učit nešla o moc lépe. Pak už si pamatuji jen na angličtináře Zbyňka, co s námi mluvil pořád česky a dělal pst, když se bál, že by ředitel mohl poslouchat za dveřmi, a také na dvoumetrového tělocvikáře Zdeňka, s kterým jsme stále a neustále hráli přehazovanou a který s píšťalkou v puse stál pokaždé na lavičce a tyčil se do výšky stejně jako sloup na upevnění volejbalové sítě.

Ze základní školy jsem utekla po šesté třídě na víceleté gymnázium. Rodiče usoudili, že pokud nezmizím včas, nic kloudného ze mě nebude.

Gymnaziální teror

První známka, která mě potkala na gymnáziu byla pětka z fyziky. Jedna chyba stupeň dolů – to byl nový Damoklův meč. Skóre tři a výš pak doprovázelo minimálně dvě třetiny naší třídy po celé gymnaziální studium ve většině exaktních oborů. Naše střední škola se tvářila všeobecně, nicméně to rozhodně bylo až nestoudně klamné označení. Náš profesor na fyziku a matematiku nosil lékařské dřeváky, zakazoval nám kalkulačky a rok před maturitou musel sáhnout po vysokoškolské látce, protože už s námi neměl co probírat. Pár budoucích matfyzáků jásalo a zbytek z nás se marně učil nazpaměť věci, které mozkovna zarytě odmítala jakkoli vstřebat.

Podobně na tom na našem gymnáziu byly i jiné obory. Valily se na nás tuny chemických vzorců bez souvislostí, slovníkové definice literárních pojmů a doslovné papouškování textů v cizích jazycích, aniž by nás kdokoli naučil mluvit v každodenních situacích. Byla jsem děvče přehnaně poctivé, a tak jsem to memorování celých šest let poctivě dodržovala. Chlácholila jsem se při tom tím, že mi to třeba někdy k něčemu bude. Upřímně myslím, že nebylo. Na vzorec aspirinu jsem si nevzpomněla ani týden po písemce, na tož pak pár let po maturitě.

Má zkušenost s gymnáziem by se dala z velké části popsat sousledností jedním uchem dovnitř – podržet do doby zkoušení či testu – druhým uchem ven. Pochopitelně ta léta měla i světlé chvilky, pár pedagogických solitérů si přece jen drželo podstatně víc humanistický přístup ke své profesi a občas probleskly i chvíle vyučování názorného. Právě názornosti a přímého styku s realitou je ve většině českých gymnaziálních institucí jako šafránu. Osnovy pedagogům nenakazují učit metodou orientačního běhu, ale sprintu. Encyklopedie se všemi daty však budou v knihovnách k dosažení vždy, čas na názorné studium a probouzení mladistvé zvědavosti už nikoli.

Katedra s pivní čepičkou

Když jsem přišla na vysokou školu, zaradovala jsem se, že mě konečně bude brát někdo jako dospělou a že se budu moci věnovat skutečně jen tomu, co mě zajímá. Moje humanitní katedra byla oproti předešlé střední škole oázou klidu a já zlenivěla. Záhy jsem zjistila, že se na většinu zkoušek nemusím učit týden, ale že zcela postačí dva dny. Že nemusím sedět hodiny v knihovně, ale že mi často stačí načíst minimum. Náš profesorský sbor byl již dlouhý čas za zenitem a mnohdy nás k sobě živěji poutal historkami v hospodě, než výkladem na svých přednáškách.

Života najednou bylo servírováno naběračkou a prohlubování znalostí v oboru s jistou mírou nadsázky spíše po kávových lžičkách. Mohla jsem načítat všechny seznamy doporučené literatury k jednotlivým přednáškám, ale protože to nikdo nutně nechtěl, našlo se vždy něco, co hořelo víc.

Dnes občas „pláču“, že jsem po některých knihách nesáhla už za studií. Nicméně pokud opravdu chci, cestu si k nim najdu. I když do mě na vysoké nikdo nenatloukl štosy těžkých svazků a naše alma mater fungovala především jako stáj příjemného hájenství, stejně mám pocit, že mi její přístup dal mnohem více, než kdyby fungovala cestou drilu a obtížných zkouškových peripetií. S odstupem to vnímám tak, že mi úplně stačilo, že někdo přede mnou poukázal na to, že určitá věc existuje a kde o ní v případě chuti mohu najít víc. Ukázat možnosti je vždycky lepší než je umrtvit zevrubným popisem. I když se třeba názorné ukázky občas vznáší na obláčku pivní čepičky.