BUTÓ je podstata tance

„Jedu do Podkrkonoší na zámek tancovat butó,“ říkala jsem známým, když se mě na začátku prázdnin ptali, kam mířím na dovolenou. Většina z nich zvedla v zápětí tázavě obočí, jakoby špatně slyšela. „To je takový japonský tanec,“ podávala jsem jim co možná nejjednodušší vysvětlení svých letních plánů.

Většina divadelních návštěvníků, která má odvahu sledovat i alternativní scénické počiny, si dokáže butó zařadit díky Minu Tanakovi. Tento japonský tanečník, který se poměrně pravidelně objevuje se svými představeními na jevišti pražského divadla Archa, spolupracoval v 80. letech úzce s Tatsumi Hidžikatou, jedním ze zakladatelů a hlavních duchovních představitelů butó. Tanakova umělecká osobnost v Čechách pronikla do širšího povědomí i díky dokumentu režisérky Jany Ševčíkové, který před časem odvysílala Česká televize. V Čechách se tak následně trochu vžil názor, že Tanaka se rovná butó a butó rovná se Tanaka. Tanakův přístup k této osobité taneční linii je však pouze jeden z možných, navíc je zrovna jeden z těch, co navenek mohou působit poněkud vyšinutě. Butó však není žádná psychadelie a tančit jej rozhodně v jeho původním významu neznamená být v transu.

Podivné pohyby
S butó jsem poprvé setkala před pár lety během jedné taneční stáže. Zcela nepromyšleně jsem tenkrát v rámci odpolední výuky zvolila dílnu s názvem pro mou osobu neznámým. „Je to takový pomalý,“ upozorňovala mě kamarádka, na rozdíl ode mě profesionální tanečnice. Zapomněla mi tenkrát říct spoustu dalších věcí. Kromě toho, že se při butó dá tančit i extrémně rychle, třeba i to, že mi bude chvíli bude trvat, než ty všechny podivné pohyby pochopím. Navíc rozhodně nezmínila, že jakmile se mi podaří něco málo ze smyslu a náplně této scénické formy vstřebat, v mém pohledu na tanec se cosi změní. A nejen v něm.
Letošní taneční workshop v Navarově pro mě znamenal možnost shledat se po několika letech opět se Sumako Koseki, japonskou tanečnicí, choreografkou a pedagožkou. A také se setkat s butó, respektive s ním týden žít. Na rozdíl od předešlých stáží a seminářů, kterých jsem se kdy účastnila, tento nabízel možnost opustit rozpálenou Prahu a všechny povinností s ní spjaté. Zkrátka na týden odjet na zámek do Podkrkonoší a jen jíst, spát a tančit a zase tančit.

Za únavu
Říkala jsem si, že bych do Navarova měla dorazit vyspalá a odpočatá, abych ten rozpohybovaný týden ustála. Každý tanec je dřina, nicméně butó pracuje s tělesnou únavou obzvlášť tvořivě. Jednou z metod, kterou pedagogové tohoto tance rádi používají je postup, který by se dal pojmenovat jako „znič, otup, a díky tomu pochop.“ Když je tělo unavené, snáz se zbavuje všech neřestí a zažitých stereotypů, podle nichž nevědomě funguje. To je podstatné jak u tanečních amatérů, tak u profesionálů. Druzí zmínění sice mají lepší kondici, nicméně musejí odbourat celou řadu naučených, tanečními sály „vytříbených“ pohybů, které jim brání ve spontánnosti. Tvrdá fyzická příprava tanečníků je mimo to nezbytná k tomu, aby jejich tělo bylo schopné pocítit nejrůznější jemné pochody, které se v něm odehrávají. Bez tréninku je tato sensitivita, která je pro butó klíčová, jen velice těžce přístupná.
Mně bylo hned po prvním odpoledni v Navarově jasné, že se zbytek týdne budu belhat do schodů jako bytost v důchodovém věku. Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Úpěli jsme všichni – tanečníci i netanečníci. Naříkat jsme bohužel přestali až těsně před koncem semináře, kdy si naše tělo konečně zvyklo. Platné mu to nicméně už moc nebylo.

Uříznout si hlavu
Sumako Koseki používá při své výuce butó tradiční kořeny japonské kultury, včetně těch, které se zdají být na první pohled spíše netaneční. Během cvičení pracuje s Ki, energií, kterou využívá například aikido, dále s prvky Tai–Chi a velký důraz klade i na suriashi. Tento zvláštní typ chůze, při níž je tělo „neseno“ prostorem zcela horizontálně, vypadá jako určitý „zastavený pohyb“.
Všechny zmíněné techniky učí lidské tělo vnímat jedinečným způsobem prostor a čas, snaží se tak trochu naší fyzickou schránku v těchto předem daných souřadnicích rozmělnit. Když půjdete hodinu onou sotva pozorovatelnou plovoucí chůzí, skutečně nastanou okamžiky, kdy tak nějak zapomenete, co je vně vás a co uvnitř. Tyto momenty nemusíte v žádném případě chápat jako žádnou esoteriku. Půjde „jednoduše“ o to, že přestanete fungovat odděleně od svého okolí. Alespoň na moment zapomenete na svoje normální tělo - na to tělo, které je při běžném fungování příliš těsně spjato s myšlením a které někam neustále spěchá a tvoří okolo sebe bariéru ze strachu, aby ho náhodou někdo zvenku nepoškodil.
„Při butó je zapotřebí uříznout si hlavu,“ říká sama Sumako Koseki. Hlavou míní právě onu nadvlády našeho mozku nad zbytkem naší fyzické schránky. Pokud se tanečník z tohoto dohledu vymaní, přiblíží se k samotné podstatě tance. Sumako to připodobňuje nutnosti najít v sobě onen původní mozek, který máme vývojově společný s plazy.
My jsme se v Navarově procházeli suriashi nejen po zámku, ale i po okolních turistických trasách. Reakce kolemjdoucích turistů na vpřed se pomalu sunoucích zástup s malou Japonkou v čele byly natolik fascinované, že jsem si občas hlavu nasadit musela, abych je mohla pozorovat stejně jako oni nás.

Archetypy a cesta k zapomenutému
Práce s nejrůznějšími archetypy je další technika, kterou butó využívá. Skrze kolektivní představy různých zvířat, postav rozmanitého stáří, handicapů a emocionálních stavů se dá dopracovat k poznání, jak přirozeně fungují svaly a nervy. „V butó se chceme stát „nikým“, a proto ztělesňujeme každý krok, každý kousek naší paměti, každý lidský archetyp,“ objasňuje Sumako.
A tak jsme na workshopu hodiny tančili embryo, jindy zase kámen, opilce nebo třeba mořskou řasu. Když vám někdo řekne poprvé, aby jste ze sebe udělali například kočku, co má zježené chlupy, začnete si úpěnlivě představovat konkrétní zvíře a svou představu napodobovat. Pokud vás někdo u daného zadání udrží po delší časový úsek, nakonec na svou představu zapomenete, protože z ní začnete být unavení. Namísto toho se dostaví okamžiky, kdy se sami od sebe jako ona kočka s naježeným hřbetem a ocasem začnete cítit. Ani nejzkušenější pedagog, který vyučuje butó, vám neřekne, kdy se to stane a jestli vůbec. Sami ten okamžik však nepochybně poznáte, protože vaše tělo rázem začne fungovat úplně jinak, než jste byli zvyklí doposud. Může to trvat jen letmou chvíli, ale i díky těm několika vteřinám pochopíte, že je uvnitř vás ještě stále cosi, na co jste dávno zapomněli.

Klaun a královna pod kontrolou
Butó opravdu není trans, i když tento tanec nemá předem danou formu jako třeba balet či moderní tanec. Tanečník se sice během svého projevu pohybuje někde na pomezí plného vědomí a snění, ale ve stejný okamžik stále čistě vnímá svoje okolí a to, co se v něm děje. Právě v tom se často liší skutečné butó od toho, co se jenom jako butó tváří, či pouze jako tato taneční forma vypadá. Řada evropských i japonských tanečníků upadá do podivného klišé a sentimentu. Válí se v křečích po zemi, slintají a koulí při tom očima. To ale neznamená, že tančí butó.
Butó může být velmi jemné, estetické a decentní, tanečník se může pohybovat velmi pomalu a nechat pracovat ty nejmenší svaly svého těla nebo naopak rozvinout pohyb do bezmezné šíře. Rozdíl je v tom, kdy se jedná o pouhou vnější tvář a kdy je pod tímto často velmi expresivním zevnějškem ukrytý i nějaký obsah.
Během workshopu jsme se zeptali Sumako, jestli při svém tanci uvnitř sebe něco hledá. Odpověděla nám, že existuje jedna postava, která jí dlouhodobě zajímá. Je to dáma, téměř dokonalá, které je ve stejný okamžik tak trochu klaun, král i královna. Nejedná se o žádný konkrétná příběh, ale o skutečně hledání bytosti. Takové, která je obsažena někde hluboko v každém člověku.¨

Pozn.
Sumako Koseki je tanečnice, choreografka a pedagožka. Po absolvování filozofie na Tokijské univerzitě studovala divadlo pod vedením Tadašiho Suzukiho a tanec butó jako žačka Isso Miura. V roce 1980 založila ve Francii vlastní taneční skupinu. Jako choreografka spolupracuje s celou řadou divadelních režisérů. Žije střídavě ve Francii a Japonsku.. V Čechách Sumako Koseki začala pravidelně hostovat a vést semináře díky skupině SE.S.TA, nyní s ní aktivně spolupracuje obecně prospěšná společnost Pramení a centrum Vlčí mák.
Poslední dílo Sumako Koseki „Femme 100 visages“ bylo uvedeno v dubnu letošního roku v pražském divadle Duncan centre.

Reportáž byla otištěna v časopisu Nový Prostor č.288.