Stát ochranitel a mezigenerační solidarita

V dnešní době hodně lidí spoléhá na ochranitelskou ruku státu. Není to ale tak dávno, kdy hlavní roli hrála mezigenerační solidarita. Pročpak víc věříme byrokratům než vlastní rodině?

Před nedávnem mě překvapila informace, že v době zhruba před sto lety byly daně někde na úrovni 10%. Ještě víc mě pak překvapilo, že velmi podobné daně mají i v dnešní době v Hongkongu (viz článek). Jak je vidět, není pro fungování státu zdaleka nutné odvádět na daních desítky procent svých příjmů. Takový stát pak samozřejmě zajišťuje pro své obyvatele jen základní servis. V případě Hongkongu například nevyplácí důchody.

To, co může na první pohled vypadat drsně, má ale i svou druhou tvář. V posledních desítkách let jsme si zvykli na to, že stát je v jakési roli ochranitele a máme za to, že je jeho úkolem se o nás ve všech směrech postarat. Přitom dlouhé generace předtím to tak nebylo a já mám za to, že na tom, jak to fungovalo v minulosti lze najít i leccos pozitivního.

Než se stát začal angažovat v péči o staré lidi, zůstávala odpovědnost za tuto péči na rodině a mezigenerační solidaritě. Sociální vazby v rámci rodiny tím byly daleko silnější, protože byly v podstatě životně důležité. Zato dnes je až příliš snadné odložit rodiče do domova důchodců. Stejně jako je snadné opustit své děti, protože to nebudou ony, ale stát, který mě bude na stará kolena živit.

Neměli bychom tedy přece jen trochu míň věřit ve všemohoucí stát a trochu víc ve vlastní síly a ve vlastní potomky? Konec konců stát se tváří jako hodný strýček, ale jsou to zase jen úředníci. Ti stejní, kteří nás tak pravidelně dokáží přivádět k šílenství nebo aspoň do rozpaků.

Nechci samozřejmě rušit důchodové zabezpečení. Jen mi připadá, že model – dejme všechno státu a on se o nás pak postará – nás tak trochu navzájem odcizuje. A lepší se mi zdá filosofie – investujme své peníze do vlastního spoření a vlastní rodiny a něco málo dejme státu jako pojistku pro případ, že by ta rodina přesto selhala.