Spánek jako dobrovolně povinná aktivita v mateřské školce. Trauma pro rodiče.

Když si někdo stěžuje, že dnešní děti nemají žádný řád, žádnou disciplínu a žádné mantinely, doporučila bych mu výlet do nejbližší mateřské školky.

Tam se totiž disciplína podává v přesně odměřených dávkách: například ve 12:30 je čas na „odpočinek“. Ne, ne spaní, spaní by přece bylo nátlak. Tady se odpočívat dobrovolně musí.

Ano, slyšeli jste správně. Nikdo nikoho nenutí spát. Jen se musí převléknout do pyžama (nebo aspoň svléknout do spodního prádla – klasika), lehnout si na matraci, položit hlavu na polštář, přikrýt se dekou a v místnosti se zhasne. Naprostá svoboda. Jako dospělý bych si za podobné podmínky zaplatila víkendový wellness pobyt, ale dítě, které má 5 nebo 6 let a přes den už dávno neusíná ani po výstupu na Sněžku, by si raději vykopalo tunel na svobodu lžičkou od svačiny.

Ale co, trochu klidu neuškodí. Proč by si neodpočinuli. V tichu. Ve tmě. Na měkkém. Přikrytí. S hlavou na polštáři. Bez hraček. Bez mluvení. Bez možnosti se pohnout. Ideální relax pro organismus, který před dvěma hodinami skákal z parapetu na molitanové kostky a zpíval písničky o bramborách.

A tak si tam leží. Dítě, které doma neusnulo ani při třetím díle pohádky o krtečkovi, teď vůbec není nuceno spát, jen se tak nějak… lehce usne omylem. A pak přijde odpoledne.

16:00 – dítě vyzvednuto.

16:01 – oči jako baterky z AAA reklam.

21:00 – stále plně aktivní.

22:15 – vyjednává o životě, vesmíru a významu existence.

23:00 – „Mně se ještě nechce spát.“

Ano, protože si ve školce „odpočinul“. Ležel přikrytý, zavřený v tiché místnosti, kde všechno ve vzduchu říká: „Usni, usni, usni...“ A tak se stalo. Krátký reset v 14:00, a teď je připraven začít nový den – jen trochu opožděně.

Kdo by odolal? Já bych taky usnula. Měla bych chuť si k nim na tu matraci lehnout, svléknout kalhoty, přikrýt se a hodinku si zdřímnout. Ale ne, my dospělí musíme makat, zatímco pětiletí zažívají mírnou simulaci vězeňského režimu s dekou a plyšákem.

A až budou večer do dvou v noci recitovat abecedu pozpátku a vy jim budete říkat, že už se musí spát, možná vám odpoví: „Ale já už jsem dneska přece spal!“