Fujtajxl nebo stehýnko?

Jako spořádaný vidlák jsem včera večer navštívil Lidl. Nemám jinou možnost, neboť u obyvatele venkova či maloměsta se jaksi automaticky předpokládá, že mu stačí jen vysypat podivné zboží bez ladu a skladu do koryta, opatřit ho cedulkou „levné“ či „sleva“ a on se, chrochtaje blahem, o něj bezmála popere. A jelikož pracuji do večera tak jiný otevřený krám než Lidl či Penny širokodaleko nenajdu, kde jinde tedy vzít kousek šunky pro potomky?

Měl jsem za sebou dlouhý den a nakupuji běžně tak jsem neočekával problém. Beru ale nákup také trochu jako projev názoru, každodenní hlasování.  Nevrhám se na „bio“ a „všechnomožný friendly“. Vynechávám obvykle nejlevnější a nejdražší. Dívám se na původ zboží, tj. upřednostňuji místní potraviny a snažím se vynechat Čínu a ty evropské země, jejichž zemědělství je postaveno na dotacích. A hlavně čtu složení. Šok mě tentokrát čekal před chladícím pultem. V osmi různých odrůdách „šunek“, „kýt“ a „kladenských pečení“, od údajně kvalitních a tradičních českých výrobců, jsem nenašel jediný kus, jehož obsah masa by byl vyšší než 70%. Nakonec jsem, skřipěje zuby, odešel s německým výrobkem (96%) ve srovnatelné cenové hladině. Vzpomněl jsem si na film „Křidýlko nebo stehýnko?“, ve kterém je proslulý gurmán a ochutnavač nucen sledovat na výrobní lince výrobu pečeného kuřete politím kostry ptáka podivným hnusem, a znechucen odkráčel domů.

Než mladí čtenáři, kteří to nezažili, a staří, postižení Alzeheimerem (to je mimochodem velký pokrok, kdysi existovala jen obyčejná skleróza), začnou vzdychat jak bylo dříve lépe, odvyprávím jinou příhodu: Stál jsem za dávných časů v jedné hodinové frontě u řezníka, neboť měli nějaké fantastické nedostatkové zboží, asi klišku nebo rybu. Paní vpředu se právě snažila odvrátit neodvratitelné, tj. aby ji neustále se kabonící prodavačka nepřidala do nakoupených potravin, pečlivě zamotaných do včerejšího Rudého práva a hozených na pult jako psovi, obvyklých 30% tlustého a odřezků. Její metoda spočívala v pomrkávání doplněného stále se opakujícím žalostným výkřikováním: „.. ale nějakého pěkného, je to pro dítě!“. Hodinové stání ve frontě dělá s psychikou divy a přiznávám se, že jsem v tu chvíli něměl ani tu paní ani její dítě příliš v lásce. Dodnes vzpomínám na po ní následujícího mladíka, který pak svůj nákup doplnil prohlášením: „.... ale může to být klidně celý shnilý, to je jen pro mně.“

Jaké plyne z příběhu poučení? Vynechám obvyklé povzdechy, že si za to můžeme sami, protože se koukáme jen na cenovku a nevybíráme si, neboť člověk si občas nevybere. Vynechám i povzdechy nad nevyrovnaností evropské dotační politiky či nad údajně zlou nekontrolovanou rukou trhu, neboť dotace jsou vždy špatné a jimi pokřivená ruka trhu je dávno vymknutá.

Poučení je, že klientelistický systém je vždy stejný, ať si říká socialismus nebo kapitalismus. Obyčejný člověk je v něm jen součást masy, jejíž jedinou úlohou je držet jazyk za zuby, platit daně a roztáčet kola výroby. Jeden pak musí být opatrný jako laň, mazaný jako liška, křičet jako lev, ale hlavně používat mozek jako člověk, aby si mohl zachovat alespoň špetku sebeúcty.

A stačilo by tak málo: Přečíst si údaje na obalu. Zeptat se, když chci něco vědět. Uvědomit si, na co mám právo a hlasitě se toho dožadovat. Zúčastnit se a nejen nadávat. Nebát se. Informace pouze nepříjmat, ale také nad nimi uvažovat. Nepovažovat každého, kdo smí mluvit do médií automaticky za kapacitu. Přemýšlet koho volit a jít volit. Je to tak těžké?