Operace endometriózy - Mé zkušenosti z Belgie

Mám za sebou svou první operaci v životě. Operaci endometriózy. Je to nemoc, o které se stále ještě moc nemluví, a to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla o ní psát na svém blogu Good Vibes Huntress.

Mám za sebou svoji první (a upřímně doufám, že i poslední) operaci endometriózy. Rozhodování, zda na operaci jít, mi trvalo asi pět let – až do chvíle, kdy jsem sehnala kvalitní kontakt, ze kterého jsem měla dobrý pocit. Vzhledem ke své práci trávím většinu času v Belgii, a i operaci jsem podstoupila zde, v univerzitní nemocnici Heiling Hart v Lovani.

Byla to moje první operace v životě. Tento článek píšu především pro „endo začátečnice“,chci se zaměřit na každou otázku a každý detail, který mi těsně před a během pobytu v nemocnici vrtal hlavou. Prostě všechny maličkosti, které bych byla ráda znala ještě před operací. Je mi jasné, že zkušenost každé z nás bude individuální a že i každá nemocnice bude mít jiné postupy. Ale i tak doufám, že tyto informace ostatním pomohou. A pokud už máte operaci (nebo více) za sebou, třeba pro vás bude zajímavé srovnání, jak se to dělá jinde.

Rovnou se do toho pustím.

Plánování termínu

Nejdříve jsem získala kontakt a měla schůzku s gynekoložkou, která sama operace neprovádí, ale s nemocnicí spolupracuje. Té jsem přinesla výsledky (včetně CD) z MRI a ta mě také pečlivě vyšetřila. Z jejích úst jsem se poprvé dozvěděla, že vidí endo i na vaginální stěně před čípkem. (Dokonce mi ji vyfotila a ukázala na fotce.) Kdybych měla zájem, tato lékařka by mě rovnou objednala na operaci a já bych mohla do měsíce rovnou nastoupit do nemocnice. To jsem ale nechtěla, ještě jsem si sjednala schůzku přímo v nemocnici, abych se setkala s lékařkou, která operaci bude provádět.

Schůzka proběhla bez problémů asi za týden. Musím říct, že Dr. Gordts byla asi první gynekoložka v mém životě, která mě do ničeho netlačila. Přesto, že v mé složce viděla, že mám kromě endo i adenomyózu a i když mi zdůraznila, že dokud nebudu souhlasit s vyoperováním dělohy, nemůže mi od bolestí během menstruace pomoct, naprosto respektovala, že hysterektomii nechci, a stejně tak že nechci brát žádné hormony. Řekla mi, že pro to, aby operaci provedla, to není potřeba.

Během půlhodinové schůzky se mě podrobně vyptala na všechny mé příznaky, já jsem se naopak vyptala na info ohledně operace (zajímala mě právě nutnost hormonální léčby a také to, zda provádí excizi a zda je operace robotická – nerobotické operace by měly být lepší, pokud je provádí zkušený chirurg). Také jsem doufala, že si budu moct vybrat termín, což nebyl problém. Naplánovaly jsme to tak, abych na operaci šla kolem ovulace, abych měla před další menstruací aspoň dva týdny na zahojení ran.

Původně jsem chtěla požádat ještě o další schůzku za 14 dní, abych měla možnost se zeptat ještě na další věci, co mě do té doby napadnou. Bylo mi ale sděleno, že se uvidíme ještě den před operací, tak jsem to nechala být. (Byla to chyba, viděly jsme se nakonec pět minut před operací, a to už jsem vnímala jako situaci dost pod tlakem na to, abych se vyptávala na další věci.)

Nástup do nemocnice

Po schůzce s lékařkou jsem na recepci dostala spoustu dokumentů. Nemocnice se nachází ve vlámské části Belgie, kde se mluví vlámsky (což je v podstatě dialekt holandštiny), a to je jazyk, kterým nemluvím. S komunikací s personálem i doktory v angličtině nebyl problém, ale s papírováním to bylo trošku horší. Nejdůležitější doklad – informovaný souhlas s laparoskopickou operací – jsem naštěstí dostala v angličtině. Další důležitý dotazník ohledně alergií, reakcí na léky a mé zdravotní historie byl k dispozici ve francouzštině, takže taky v pohodě. Zbytek papírů už jsem ale musela přelouskat s Google Translate z holandštiny. Naštěstí šlo jen o administrativní formulář s mými údaji a datem a hodinou nástupu a informacemi o bezezbytkové stravě čtyři dny před operací, což už jsem znala z dřívější přípravy na kolonoskopii a měla to nastudováno.

Protože jsou mým zaměstnavatelem evropské instituce, mám zde v Belgii „soukromé pojištění“. Pojištění v Belgii obecně funguje tak, že si pacient návštěvy a zákroky u lékaře platí sám a zpětně mu pojišťovna určitou částku (nejčastěji 85%) proplatí. Před operací je většinou možnost požádat o tzv. přímou úhradu, kdy se nemocnice rovnou spojí se zaměstnavatelem. Já jsem to sice udělala, ale týden před operací jsem dostala email, že ještě musím dodat odhad ceny, což už se nestihlo. Věděla jsem, že operace se může vyšplhat přibližně na 15 tisíc eur a také to, že bude potřeba nemocnici při nástupu zaplatit zálohu. Spojila jsem se tedy s nemocnicí a domluvila se na převodu 4 550 eur jako zálohy. Na celkovou fakturu zatím čekám.

Nástup jsem měla ve středu ve 14 hodin. Nejdřív jsem se musela zastavit na recepci nemocnice, kde se vyřídily veškeré náležitosti typu ověření platby, moje údaje, informace o návštěvách a wifi. Poté mě poslali na příjem do budovy, kde jsem měla pokoj a kde probíhala operace. Tam si paní na příjmu zkontrolovala veškeré informace ohledně alergií na léky, užívání léků a potravinových intolerancí. Mile mě překvapilo, že se mě vyptávala také na to, co preferuji za potraviny (je pravda, že na snídani jsem měla možnost buď bílého, nebo celozrnného bezlepkového chleba, ale byla jsem schopná si nakonec domluvit ovoce, na oběd jsem si mohla vybrat jako jednu z variant rýži a rybu nebo maso). Dále jsem dostala stahovací punčochy a informace o tom, jak se dostanu na lůžkové oddělení.

Ubytování na pokoji a příprava na operaci

Na lůžkovém oddělení se mě ujala velmi milá sestřička (a musím říct, že všichni byli opravdu moc příjemní). Pokoj jsem měla naštěstí sama pro sebe (v rámci pojištění jsem na to měla nárok) a nebyl problém s tím, že se mnou mohl celé odpoledne být můj doprovod. Na pokoji jsem měla zamykací skříň, koupelnu (bez sprchy) a dokonce malou ledničku a televizi. Na chodbě byla fontánka na vodu a kdykoliv jsem si mohla říct o konvičku s horkou vodou na čaj.

Byla jsem docela ráda, že jsem si vzala vlastní deku a tlustou mikinu, protože přikrývka byla na moje poměry dost tenká. Ale jinak jsem se tam cítila dobře.

Prakticky hned po „ubytování“ mi sestřička donesla první dávku projímadla na přípravu střev a já se pustila do konzumace litrové dávky nepříjemně chutnající tekutiny, kterou jsem zapíjela svou kokosovou vodou. Vše zafungovalo tak, jak mělo a po dvou hodinách si sestřička přišla překontrolovat, co ze mě vychází. Všechno bylo na jedničku a já byla naštěstí ušetřena druhé litrové dávky. (Jsem přesvědčená, že můj detox čtyři dny před operací v tom sehrál svou roli).

Na večeři jsem dostala dva hrníčky čistého vývaru (za což jsem byla vděčná) a taky tři lahve sladkého pití. Jednu Coca Colu, jednu pomerančovou šťávu typu Fanty a jeden hyperkalorický sladký nápoj. Nápoje plné cukru jsem ale ignorovala a dál si spokojeně pila svou kokosovou vodu.

Pak jsem měla v podstatě až do spaní klid, mohla jsem si číst, dívat se na dokument The Truth about Cancer na svém tabletu a vůbec, v podstatě si dělat, co jsem chtěla. Jen ještě jednou přišla sestřička změřit mi tlak a teplotu. Žádné jiné vyšetření se nekonalo.

Měla jsem předběžnou informaci, že operace by měla být druhý den v deset ráno (ale že se to může ještě změnit) a taky jsem se ptala, jestli můžu ještě ráno pít, na což mi sestřička odpověděla, žeo půlnoci mi veškeré pití odnesou.

Usnula jsem někdy v jedenáct večer. Co mě překvapilo, že v půl dvanácté mě probudila anestezioložka, která potřebovala vyplnit formulář na druhý den. Omluvila se mi za tuto nelidskou hodinu, já jsem jí odpověděla na pár otázek, a zase jsem usnula. Potom někdy v noci opravdu někdo přišel sklidit pití, ale moc jsem to nevnímala.

Ráno před operací

Tak jak se mi nějakou záhadou večer podařilo nebýt ani moc nervózní, ráno už to bylo horší. Už jsem byla docela vyděšená, i když jsem se snažila pracovat na tom, abych se moc nestresovala. Vyčistila jsem si zuby a vyndala piercing z nosu a pupíku (na operaci musí veškeré kovy ven, i například z uší) a snažila se do desáté hodiny zabavit se, jak nejlíp jsem dokázala.

Když se ještě o čtvrt na jedenáct nic nedělo, zeptala jsem se sestřičky, jak to je s operací, a ta mi oznámila, že by měla proběhnout v jedenáct. Před jedenáctou opravdu přišly dvě sestřičky, vyplnily další formulář (už asi po čtvrté) ohledně výšky, váhy, a také toho, kdy jsem naposled jedla a pila. Pomohly mi převléknout se do nemocničního andělíčka a nasadit stahovací punčochy. Také si ověřily, že jsem oholená a že nemám nasazené kontaktní čočky. K mé velké nelibosti jsem musela na pokoji nechat i brýle, bez kterých nic nevidím, takže od této chvíle jsem měla všechno jako přes zamlžené okno.

Dovezly mě na předoperační sál, kde se mě ujal zdravotní bratr, který se mnou už asi popáté vyplnil (tentokrát do počítače) datum narození, váhu, výšku, alergie na léky a typ operace, a zavedl mi kanylu. Řekla jsem mu, že bych ještě před operací chtěla mluvit s doktorkou, tak mi ji zavolal.

Té jsem se ještě zeptala, jestli budu mít z operace video (Ne, jen fotky.), jestli se s ní můžu vidět čtrnáct dní po operaci, abychom všechno probraly podrobně (Není problém.), a jestli se používají antiadhezivní sítky nebo něco, co zůstává po operaci v břiše (Používají se podle potřeby, ale po několika dnech se v těle rozpustí.) Ještě jednou jsem jí zopakovala, že je pro mě důležité, aby mi zůstaly všechny orgány nedotknuté, i když si uvědomuju, že mi tím pádem nemůže pomoct s mou adenomyózou.

Operace

Za chvíli nato mě přivezli před operační sál, kde jsem se musela z postele přesunout po svých na operační stůl. Tým doktorů a sestřiček si mě nastavil, jak potřeboval, a pak už si jen pamatuju, že jsem dostala kyslíkovou masku, ze které jsem se trochu rozkašlala, pak se mi udělalo špatně, jako když omdlívám, a najednou jsem o sobě nevěděla. (Přišlo mi to zvláštní zkušenost, protože když jsem dostávala anestezii na kolonoskopii, sestřička řekla něco jako „A teď už budete mít jen hezké sny.“ a já jsem hrozně příjemně usnula. Žádné kašlání a žádný pocit, jako když je mi špatně a omdlívám. Na druhou stranu to trvalo jen asi deset vteřin.)

Probuzení a péče po operaci

Další, co si pamatuju, bylo probuzení na pooperačním sále. Otevřela jsem oči, pochopila jsem, že je vše hotovo, a pak jsem začala mít strašnou zimnici, celá se třásla a drkotala zuby. (Jak jsem si později přečetla, je to reakce, která se objevuje asi u poloviny pacientů.) Ale hned u mě byla sestřička, řekla mi, že to je reakce na anestezii, a dala mi pod jazyk dvě hořké tabletky, po kterých to do pár vteřin přešlo. Dohromady to možná trvalo tak minutu, možná tři.

Další věc, co jsem si uvědomila, byla, že mám v břiše bolesti jako při menstruaci. Dost silné a na stejném místě. Ale to už se mě sestřička ptala, jestli to bolí, já řekla, že ano, asi jsem hned dostala něco na bolest a taky teplý polštářek a deku přes břicho, což jsem velmi ocenila.

A pak už si jen pamatuju pocit úlevy, že to mám za sebou. A pořád se mi chtělo spát, a taky jsem spala. Moje pocity se měnily, střídavě jsem se pokusila zjistit, jak na to jsem - jak moc mám nafouklé břicho (skoro vůbec), jestli náhodou nemuseli celé břicho rozříznout (vypadá to, že ne), a honem poslat smsku domů, že je vše ok. A pak zase spát.

Prospala jsem to více méně až do druhého rána. Každou chvilku (aspoň mi to tak připadalo) přišla sestřička, která mi zkontrolovala tlak a teplotu. Večer mi přišla říct, že budou přestávat fungovat opiáty, co jsem dostala po operaci a že mi do kapačky dává paracetamol, který mi budou dávat každých šest hodin až do druhého dne. Jednou mi také do stehna mi píchla injekci proti trombóze (nevím jak, ale nějak jsem se jí zvládla zeptat, co to je).

Spaní bylo příjemné, dokonce se mi zdály sny. Břicho jsem občas cítila, ale málo. Když jsem se nehýbala, tak v podstatě skoro vůbec. Když jsem se pohnula, tak ano. Mám to tak, dá se říct, ještě teď (druhý den doma z nemocnice), ale vnímám to pozitivně, protože aspoň vím, jaké polohy jsou pro tělo zátěž a na co si mám dávat pozor.

Ještě si matně vzpomínám, že mi občas bylo nepatrně špatně od žaludku, ale vždy jsem to hned zase zaspala. A také mě pár dní po operaci bolelo v krku, asi po intubaci během zákroku.

Den po operaci

Druhý den asi v osm ráno jsem se začala dost nesměle probouzet. Trochu jsem se bála, že budu spát zase celý den, ale asi do hodiny už se mi spát nechtělo a usnula jsem znovu až doma, někdy v devět večer.

Ráno se u mě opět stavila doktorka, dozvěděla jsem se od ní, že to byla endometrióza 3. – 4. stupně, že jí bylo nejvíc na levém vaječníku a vejcovodu(už chápu mé ovulační bolesti)a potom vedle močového měchýře prorostlá do vagíny. Srůsty jsem žádné neměla(ať žije serrapeptáza)a operace trvala asi jen hodinu a čtvrt. Fotky mi ukáže na konzultaci za čtrnáct dní.

Donesli mi snídani, ze které jsem si vzala jen mandarinky, a domluvily jsme se se sestřičkou, že až mi doběhne poslední lahev s paracetamolem, zkusím vstát z postele a chodit. Nebyl to problém, dokonce se mi ani nemotala hlava. Od nějakých deseti hodin jsem pilně pracovala na tom, abych hodně chodila, aby mě co nejdřív pustili domů. Cítila jsem se překvapivě dobře. Břicho mě moc nebolelo, tlak z plynu jsem cítila především u bránice a klíčních kostí, a je pravda, že to bylo dost nepříjemné. Sestřička se hodně zajímala o mé zažívání a vysvětlila mi, že musíme počkat, až se střeva zbaví plynu a až budu moct sama chodit na WC na malou. A tady jsme se docela zasekli, protože moje zažívání chtělo ještě celý další den prospat.

Cítila jsem se dobře, ale mimo jiné proto, že můj zažívací trakt byl ještě ve spacím módu. Obzvlášť můj močový měchýř. Ještě ve dvě odpoledne se mi nechtělo na malou. Už u mě byl přítel a byli jsme prakticky připravení rozjet se domů, ale nešlo to, dokud mi nezačne fungovat měchýř. Trvalo mi, než jsem pochopila, co je za problém. Mně se sice nechtělo, ale měchýř se pomalu ale jistě plnil tekutinou. Sestřička nařídila měření ultrazvukem, což bylo dost nepříjemné, protože ten se musí přitlačit na břicho, někdy přímo přes jizvičku, která mi po operaci zůstala (mám čtyři). První ultrazvuk mi naměřil nějakých 240 ml. Absolutně nechápu, kde se to ve mně vzalo, protože jsem nic necítila.

Nakonec z toho bylo celoodpolední martyrium. Já se pořád snažila chodit na malou (s posazením na toaletu jsem neměla problém), močový měchýř vždy milostivě vypustil pár desítek mililitrů, ale to bylo všechno. Nakonec jsme za odpoledne měřili čtyřikrát nebo pětkrát a domů nás pustili, až když se dvakrát naměřilo pod 100 ml, někdy o půl osmé večer.

To se mi také začalo probouzet zažívání a začala jsem cítit, že mám tělo plné plynu – střeva, žaludek, dutinu břišní. I když to na mně nebylo vidět (měla jsem načteno a slyšela jsem, že musím počítat s tím, že budu vypadat jako v šestém měsíci), byla jsem toho plná a bylo to dost nepříjemné. Plyn nejvíc tlačil na bránici a klíční kosti a dělal neplechu ve střevech. Cesta domů také nebyla moc příjemná a udělalo se mi trochu líp, až když jsem si doma dala živočišné uhlí (ověřila jsem si u doktorky, že ho můžu začít hned brát, a dávám si pozor, abych ho užívala co nejdelší dobu od analgetik). Také mi pomohlo dát si na hrudník lahev s horkou vodou.

Pooperační péče

Jsem doma teprve dva dny (a notebook na klíně v posteli nebolí!), takže info o pooperační péči si nechám na další článek. Plán je každopádně takový, že ještě několik dní budu hodně opatrně jíst (především vývar), začnu pomalu brát své obvyklé potravinové doplňky, zkusím co nejvíc spát a co nejvíc chodit. Dostala jsem tabletky paracetamolu 4x denně, ale protože nemám moc velké bolesti, zatím je beru jen dvakrát.

Nakonec ještě musím konstatovat, že mě například vůbec nebolela hlava, že nemám vůbec žádné modřiny (se kterými jsem také počítala) a téměř žádné krvácení. Močový měchýř mám pořád dost unavený, ale snad se to časem zlepší.

Doufám, že vám podrobnosti v tomto článečku nepřišly moc zbytečné. Napsala jsem sem všechno, co bych si přála, aby někdo řekl před operací mně. Snad vám to pomůže!