Dost bylo sezení a kochání se okolím. Nepříliš nadšeně se posouvám na okraj útesu a zavrhuju myšlenku skočit dolů přímo a doufat, že to ustojím. Dopadová plocha není moc široká a bude to chtít se odrazit tak nějak akorát. Pomalu se tedy
zavěšuju za kámen, který mi předtím pomohl nahoru a zase visím. Sice jsem snížil výšku seskoku o zhruba dva metry a jsem téměř na úrovni místa kam chci skočit, ale moc se mi to nezdá a nejradši bych zase vylezl nahoru a zkusil vymyslet něco
jiného. Nakonec se ale odhodlávám, odrážím se od skály a po dopadu a trochu vrávorání to mám úspěšně zasebou.
Další sestup z útesu(5) už je jednoduchý a navíc mám super náladu díky tomu, jak jsem to dobře skočil. Pokračuji lezením podél skály ne více než metr nad mořem. Bohužel se není čeho držet, v úrovni rukou je skála naprosto hladká a na nohy je vždy sotva 5 cm. V jednu chvíli si potřebuju prohodit nohy a to se mi stává osudným. Padám do moře tak lehce, jako sud s vyhořelým jaderným palivem a nachvíli mizím pod hladinou. Je tu hodně mělko, jednou rukou narážím na kámen a odrážím se. Zároveň si naštěstí rychle uvědomuju, že jsem si pas, mobil a foťák před cestou nedal do vodotěsného sáčku a tak druhou rukou okamžitě nad hladinu vytahuju brašnu, ve které to vše mám. Jěště, že jsem si tak minutu před pádem říkal, že bych si to radši do toho sáčku měl dát. Nakonec jsem to odložil na chvíli hned jak se dostanu k nějakému pevnějšímu a pohodlnějšímu místu.
Brodím se kolem útesu s brašnou v ruce nad hlavou a po chvíli se dostávám na pláž, kterou jsem předtím viděl z útesu(6). Jak dopadla moje výbava uvnitř hadrové brašny? Zázrak, všechno je téměř suché, díky té jakžtakž rychlé reakci s vytažením brašny nad hladinu. Mobil a pas je mírně zasažen, foťák byl ještě v dalším pouzdře tak se voda vůbec nestačila dostat skrz. Ukládám věci do vodotěsného obalu a vyrážím dál v promočených kraťasech a tričku. Je to osvěžující a mám radost, že se vodě nepodařilo nic zničit.
Po čase následuje další útes a protože už jsem stejně celý mokrý, tak lezení tentokrát vynechávám a plavu podél něj. Už v obydlených částech ostrova jsem byl nadšený z čistoty vody, ale zde, kde není absolutně nikdo je to ještě o úroveň lepší. Udělal jsem dobře, že jsem si vzal sebou šnorchl. Dno je zde kamenité se spoustou potravy, což láká hodně ryb. Na konci útesu vylézám z vody a v dohledu je, jak zjišťuju později, docela luxusní rezort. Většinou není na mapách a nikde jsem na něj neviděl žádnou reklamu. Po kamenech(7) mířím přímo k draze vypadajícím bungalovům, postavených v thajském tradičním stylu. Podle informací od vesničanů z druhé strany ostrova, by z tohoto rezortu již dále měla vést nějaká cesta vnitřkem ostrova. Dřív teda vedla. Říkali. Rychlou chůzí po kamenech se blížím k bungalovům a v euforii, že mám pravděpodobně tu nejnáročnáročnější část cesty za sebou, nedávám moc pozor kam šlapu. Najednou je asi metr přede mnou had, vzpínající se v bojové pozici. Uvědomuji si přicházející nepříjemnost právě v tom zlomku vteřiny, kdy mozek vysílá tělu příkaz k marnému boji se setrvačností nohy.
Pokračování příště ....
4.
5.
6.
7.
