Znáte to, přestěhujete se na ostrov, jste tam pár dní a zákonitě se začnete nudit. Nudíte se celý týden a když konečně přijde víkend, tak ani nemůžete do supermarketu, kde byste strávili půl úžasného dne, pryč z dosahu slunce a ticha, rušeného pouze rytmickým šploucháním vln. Není tu nic. Skoro nic.
Hlavní cesta v obydlených částech ostrova je široká asi jako délka dospělého hada. Ano, dalo by se to odhadnout zhruba na metr a půl, ale není nad přesnost. Pokud se po ní vydáte kterýmkoliv směrem, tak každých pět minut hubne o jednu ještěrku a její výsledná podvýživa by od pokračování odradila pravděpodobně téměř každého.
Říkám si, že je třeba něco vymyslet, nebo se z toho zblázním. Pro začátek se mi jeví jako nejlepší nápad výlet okolo celého ostrova a to i přesto, že se mě pár místních snaží odradit. No znáte to, neslezitelné útesy, neprostupná džungle, hadi, pavouci a moskyti. Když teď zpětně o tom uvažuju tak jsem měl během této akce 3x docela velké štěstí v neštěstí a vesničané měli asi pravdu. Na druhou stanu to byl ale zážitek, na který nezapomenu a šel bych dotoho znova i kdyby mě měl uštknout had.
Podle mapy by měla podél pobřeží celého ostrova vést stezka, odhaduji to celkem na maximálně 5 km. Vstávám brzo ráno kolem jedenácté hodiny a vyrážím po bílé pláži, na které se kamarádí dva z všudepřítomných psů(obr. 1 dole). Pokračuji dál přes další bílé pláže, navzájem oddělené řídkou džunglí(2). Cesta je naprosto jednoduchá, krásná vyšlapaná cestička. Pchééé místní to zas jako vždy dramatizovali.
Časem cesta končí, pláže jsou oddělené již jen kamením(3). Pozoruji desítky krabů na kamenech a dostávám se na východní cíp ostrova. Zapomněl jsem si čepici. Výhled na jižní pobřeží ostrova říká, že bílé pláže skončily a jsou vidět pouze skaliska max. dva metry nad mořem. Většinou jsou plochá a lze bez problémů skákat z jednoho na druhé(4). Po pár dalších minutách skákání a záhybech ostrova se však mění v útes dosahující zhruba 10 metrů nad mořem(5). Jeho stěny jsou již o poznaní kolmější a musím si při jeho přelézání dávat hodně pozor, protože tam dolu, do té průrvy kde mlátí voda o skálu fakt spadnout nechci. Teda, nechtěl jsem. Už jen kousek a jsem nahoře.
Po útesu se výborně leze, je v něm spousta trhlin kde se dá pevně chytit. Jako na potvoru ten poslední kousíček je úplně hladký a budu muset skočit a snažit se zachytit vyčnívajícího kamene těsně pod vrcholem. Odrážím se, skáču a nepadám jak by někdo mohl očekávat. Chytám se kamene pod vrcholem. Je to perfektní trénování mých zkrvavených konečků prstů, které jsem si včera odřel při potápění, když jsem se snažil na dně chytit toho kamene. Sedřel jsem si konečky prstů tak dokonale, že to ze mě udělalo naprosto nejhoršího možného kandidáta na biometrický pas. Úspěšně visím a přitahuju se nahoru. Vše s předpokladem, že i na druhou stranu kam nebylo vidět bude možné pokračovat.
Hehe, není to možné. Obavy ze slézání zpět mě na chvíli opouštějí díky výhledu na nádhernou, zapomenutou pláž na druhé straně útesu(6). Říkám si, že jsem měl přece jen raději zvolit tu jednodušší cestu o něco níže, kterou jsem předtím zavrhl, abych si trochu zasportoval. Přemýšlím jak to asi bude nejlepší teď slézt zpátky dolu. Proč je to dolů vždycky těžší? Na to, že mám z jedné strany totálně kolmý útes, z druhé neprostupnou džungli, z třetí moře a jedinou cestou je seskočit ze skály na další skálu 10 metrů nad dírou do pekla jsem docela v klidu. Sedím na útesu a užívám si nádherný pohled na svoji debilní situaci.
Pokračování přístě ...
1.
2.
3.
4.
5.
6.
