Svatý grál

Jedna z nejsvětějších a nejzáhadnějších relikvií křesťanské víry. Podle legend pohár s krví Ježíše Krista. Otázka je, oč šlo doopravdy. Krev do poháru nasbíral v jedné verzi Josef Arimatejský, když získal od Piláta Kristovo tělo, aby ho mohl pohřbít. V jiné verzi to učinil sám římský voják, který Ježíše bodl do srdce. 

Z Biblických příběhů ještě víme, že Josef odešel s Marií Magdalskou i s grálem "na druhý konec říše". Tedy z její východní výspy na západní. Čerpáme přitom jak z náznaků v evangeliích, tak z apokryfů, v jedné zprávě místodržitel Pilát údajně psal Tiberiovi do Říma. Mají drobnou potíž v  tom, že nejspíš jde vlastně o falzum vytvořené až ve druhém století.

Nejznámější je artušovská legenda, kterou většina lidí zná z filmů případně knížek. Její jádro je skutečně někdy z šestého století, kdy žil jeden z britských králů Artorius Ambrosius. V legendě o něm je leccos, vlastně jádro vyprávění, které známe třeba z neméně legendárního filmu Excalibur. Pro romantické duše je ranou, že ač je tam kouzelný meč Excalibur, který kdysi patřil vojevůdci Maximovi, kouzelnice, čarodějové a další krásné věci, svatý grál tam není. Ten se tam dostal až mnohem později.

Ta verze, kterou známe, pochází až z konce 12, století a pera Chretiena de Troyes. V jeho příběhu o rytíři Percevalovi už je vše, jak známe. Příběh se odehrává tu v Británii (což ve středověké francouzštině znamenalo zemi, které dnes říkáme Bretaň) a také v Británii Velké, to je ta za kanálem. A velká část míst, ve kterých se příběh odehrává má své zaručené umístění na obou březích La Manche. I když častěji (k většímu zmatku) se jako správná berou ta pevninská. V Bretani najdete jak Lorien, Broceliandský les, jezero, ve kterém žije jezerní víla, doknce i Merlinův hrob. A to přesto, že příběh se dle legendy odehrává někde v západní Anglii, Cornwalu a Walesu.

Chretinem se nechal inspirovat Wolfram von Eschenbach a napsal další verzi - jeho Parzival je považovaný za největší epos německého středověku. Wolfram už se ale netrápí nějakým pohárem s Ježíšovou krví, je to pro něj prostě mystický předmět, svítící drahokam s božskými vlastnostmi. Jde o sice hezké, ale vyloženě převyprávění textu Chretienova.

Co ovšem mnohé čtenáře překvapí - Chretienova verze legendy vznikla částečně na politickou objednávku a Perceval měl skutečnou žijící předlohu, přičemž současníci si obojí velmi dobře uvědomovali. Smysl Chretienovy legendy byl v tom, aby převrstvila legendu úplně jinou.

Nejstarší legenda, ve které pozitivně figuruje Svatý grál totiž pochází z Languedoku (někdy se tomu kraji říká Okcitánie, ve středověku též Septimánie nebo Gothie), což je jih dnešní Francie, zjednodušeně předhůří Pyrenejí někam k Albi na severu a pobřeží Středozemního moře zhruba mezi Perpignan, Narbonne a ústím Rhony … někde kolem Saintes Maries de La Mer.

Ano, to jméno začíná napovídat. Je tu místo, kde podle legend Marie přistála. Jestli byly dvě, a byla s nimi Panna Marie, matka Ježíše, to netušíme, víme že nebyly tři, protože představa tří Marií vznikla chaosem ve jménech při vzniku Matoušova evangelia.

Každopádně v tomto kraji vládli vikomti de Trencavel, kteří sídlili v Carcassonne (vidíte ho v záhlaví tohoto blogu) a svůj původ odvozovali od dítěte, které zde Marie porodila. A podle této legendy žádný zlatý pohár ani drahokam nemá smysl hledat: tím pohárem byla Mariina děloha, která uchovávala Ježíšovo dítě. Pokud znáte kresbu dělohy a hodně ji zjednodušíte, klidně ji zaměníte s pohárem. Pojem San gral pak vznikl zkomolením ze Sang Real, královská krev. Trencavelové se považovali za jejího nositele.

Jestli je to možné? Není to moc pravděpodobné. Nicméně, Trencavelové jsou skutečně velmi starým rodem, který tu sídlil už za Karla Velikého a nejspíš se k moci dostali za Karla Martella, když odtud vyháněli Araby. Jjestli tu byl i pár století dříve není sice potvrzené, ale ani vyloučené. I když nejspíš šlo o gótskou šlechtickou rodinu někdy z pátého - šestého století. Dokonce mohli být skutečně královskou rodinou a jejich předkem byl poslední (ostro)gótský král. Což je sice rozhodně pěkně dlouhý a vznešený rodokmen, ale k Ježíšovi nedosáhne. Ale možná to bylo jinak, historie rodu Trencavel před osmým stoletím jsou prostě jen legendy. 

Příslušník rodiny Trencavel byl i Percival, Raymond de Trencavel. Byl legendární postavou, vzorem rytířských ctností a v Languedoku byl i milován. Vzpomínka na něj proto měla být co nejúčinněji vymazána a převrstvena. Vznikla jiná legenda o grálu a Percivalovi, a ta získala velkou podporu pařížského královského dvora. A podařilo se - dnes známe především tuto legendu od Chretiena de Troyes.

Byl to nejspíš jeden z důvodů, proč Francouzi rodinu Trencavel co nejdůkladněji zlikvidovali, poslední Trencavel zemřel v emigraci ve druhé půlce 13. století. 

Záhady kolem samotného grálu to ovšem tak úplně nevyřešilo.

Protože na hradě Montsegur se léta, možná staletí, ukrývalo něco, čemu říkali Svatý grál. Tedy, že by přece jen nějaká hmatatelná relikvie opravdu existovala? Než hrad 1244 dobyli Francouzi, skupinka obránců ho odnesla a navždy zmizeli i s Grálem.

Co to bylo, na tom se historici nemůžou dohodnout. Že by to byl zlatý poklad je vzhledem k okolnostem nepravděpodobné, slaňovali po kolmé skalní stěně s převisy a výškou ve stovkách metrů, musel to být vyloženě horolezecký výkon. Moc toho nemohli pobrat a nesmělo to být těžké.

Pohár by pobrali. Mohl to být ale také poslední exemplář katarské Bible - obsahovala jiné texty než kanonická edice Bible - a dnes díky inkvizici jen matně tušíme jaké. Někdy se k ní vrátíme.

Ale mohlo to být i něco úplně jiného.

Na tuto legendu však navazují legendy další, které jen zmíníme. První se týká templářů. Podle ní templáři tábořící pod hradem těm čtyřem pomohli a grál od nich získali do úschovy. A ztratil se pak znovu po likvidaci řádu 1314.

Na ni navazuje další, která se čtenáři bude líbit. Od templářů grál získal císař Jindřich Lucemburský, otec našeho krále Jana, a Karel IV. pak grál nechal zazdít do schránky pod velkou věží na Karlštejně, kde je dodnes.

Ale o místě, kam zmizel poklad templářů je několik dalších legend, je několik adeptů, kde by to mohlo být. Jsou v Portugalsku, Polsku a Skotsku. A vždy jsou docela rozumné argumenty, proč by to tam mohlo být. Jen jsme ho nikde zatím nenašli.

Další je souběžná - a pro nás neméně zajímavá - zbytky katarů se po pádu Montseguru a Queribu rozprchli do emigrace, nejvíc přes hory do Aragonie, část do Itálie, kde ale nebyli zrovna vítáni, jedna skupina i do Českého království, kam tehdy ani inkvizice ani dominikáni nesměli. Pomíchali se tu s příslušníky další sekty - valdenských. U nás se této směsce katarů a valdenských - i jejich potomkům - říkalo Adamité. Pokud by grál měli oni, mohli bychom ho hledat na Jindřichohradecku.

Půjdete hledat?

Jenže pravda může být ještě jiná. Grálem může být myšleno consolamentum. Požehnání přenášené v nepřerušené řadě počínající Ježíšem. A když se zamyslíte nad tím, co jsme si zatím řekli, možná je přítomný tady někde kolem nás. Jeho nositele možná potkáváte a ani on sám neví, že takové požehnání obdržel.

Začnete se rozhlížet?

Co když jste to vy sami?