„Chceme mír!“ – aneb proč to není instantní polívka

Kdo by nechtěl mír? Já, vy, vaše babička, i ten chlapík na rohu, co nosí ponožky v sandálech (a přitom se tváří, že je módní ikona). Nikdo si ráno u kafe neřekne: „Víš, co by mi dneska spravilo náladu? Trocha války.“

Mír je univerzální přání. Stoprocentní volební program. Takže když někdo vykřikne: „Chceme mír!“, nemůžete mu vlastně oponovat. Jenže – a teď se podržte – tohle heslo má asi stejnou vypovídací hodnotu, jako kdyby někdo vyšel na balkon a zakřičel: „Chceme, aby nám nepršelo na fesťáku!“ No jo, ale co s tím?

Instantní mír v prášku? Kdyby to šlo, koupil bych mír v Lidlu hned zítra. Jeden pytlíček za devět devadesát, zalít horkou vodou, zamíchat, nechat tři minuty odstát a voilà – máme mír. Možná i rodinné balení, 3+1 zdarma. Ale bohužel – instantní mír zatím na trhu není. Pokud ho objevíte, dejte vědět, investuju všechny úspory.

Představme si praktičtější scénu. Sedíte v hospodě. Pivo, klobáska, dobrá nálada. A najednou do dveří vlítne zdrogovaný psychopat. Oči mu svítí jako reflektory, v ruce má rozbitou láhev a řve: „Všichni sem dejte šrajtofle! A ty, Karle, půjč mi manželku, jinak to tady vyhodim do luftu!“

• Možnost A: Všichni začnete zpívat kumbaya, aby se uklidnil.
• Možnost B: Odevzdáte mu peněženku, manželku a doufáte, že mu to stačí.
• Možnost C: Někdo sebere židli a praští ho přes palici, aby dal pokoj.

Pokud tipujete možnost A nebo B, tak vám držím palce – cestou domů bez peněženky a bez manželky si aspoň zazpíváte. Ale kdo chce skutečný mír, ví, že bez té židle to prostě nepůjde.

Když někdo říká: „Stačí přestat bojovat a bude mír,“ připomíná mi to nápis na dveřích:
„Milý zloději, nech prosím naši domácnost na pokoji. V lednici máš pivo. Děkujeme.“

Výsledek? Zloděj se posadí, vypije pivo, a vy přijdete domů do bytu bez televize. Ale zato – pozor! – beze zbraní. Takže vlastně mír. Skoro. Jen trochu drahý.

„Pomoc Ukrajině je drahá,“ slýcháme často. Ano, není levná. Tanky a munice nebyly v Lidlu v akci. Ale je levnější než varianta B – až se válka přesune k nám. Cenu rozbombardovaného Kyjeva lze spočítat. Cenu rozbombardované Ostravy nebo Varšavy už nechcete zkoušet. Je to stejné, jako když si koupíte hasicí přístroj. Stojí to tisícovku. Ale pořád levnější než nový dům po požáru.

Vždycky, když Evropa uvěřila, že se agresor uklidní, když dostane, co chce, dopadlo to blbě. Mnichov 1938: papír s nápisem „Mír pro naši dobu“. Výsledek? Jeden rok míru, pak světová válka. Dnes Rusko hraje stejnou hru. Chce kousek – a když ho dostane, přijde pro další. A další. To není mír. To je salámová metoda. A končí to tím, že vám nezbyde ani ten salám.

Představte si tiskovou konferenci v roce 2026: „Válka skončila. Stačilo jen uznat, že Moskva má pravdu, odevzdat kousek území a přislíbit, že příště dáme další. Jsou s námi spokojení. Prozatím.“

To je asi tak uklidňující, jako kdyby vám doktor řekl: „Dobrá zpráva, rakovina už nebolí. Špatná zpráva, že to je proto, že jste umřel.“

Jeden hrnek naivity, dvě lžíce strachu, špetka sebeobelhávání. Vše smíchat, přikrýt pokličkou a dusit na mírném ohni dokud nevzplane. Podávat s přílohou – zpravidla okupovaným územím. Doporučujeme nekonzumovat, hrozí otrava.

Ale pozor – tohle není o tom, že jedni mají pravdu a druzí jsou blázni. Jsme na jedné lodi. A ta loď se žene proti skále. Pokud se začneme hádat, kdo drží kormidlo, místo abychom odkormidlovali mimo tu skálu, skončíme všichni na dně. Ti, co chtěli mír, i ti, co chtěli bojovat, i ti, co jen chtěli dojet na dovolenou do Chorvatska.

Mír je cílem. Samozřejmě. Ale k míru se nedojde tím, že se agresorovi uhne. K míru se dojde tím, že se agresora zastavíme. I když to znamená, že musíme vzít do ruky hospodskou židli. Politik, který říká něco jiného, prostě lže.

Protože dějiny nejsou pohádka, kde drak usne, když mu zazpíváte ukolébavku. Dějiny jsou hospoda, kde psychopata musíte někdy praštit židlí.

A já nevím jak vy, ale já bych raději vysvětloval dětem, proč jsme museli vzít židli, než jim později vysvětlovat, proč už nemají domov.