Vždyť je přece Hederlezi!

Plementina, KOSOVO - „Lukáši, sedej! Kam jedeš?“ ptá se kudrnatý pětadvacetiletý Driton okýnkem ze svého bílého mikro auta. „Do Plemetiny, k sociálním bytům,“ odpovídám celý šťastný, že mě někdo sveze, a nasedám zadními dveřmi. „Promiň, že mám kalhoty celé od krve, zabíjel jsem ovci. Hederlezi je sice až zítra, ale my to tolik nežereme, jako ostatní Romové, tak berana zabíjíme už dneska,“ ukazuje Driton omluvně na své zašpiněné světlé džínsy. Po několika minutách mi zastavuje nedaleko dvou béžových věžáků, s pozdravem přirazím dveře a vyrážím směrem ke skupince mladých Romů postávajících před hlavním vchodem. Je čtvrtek 5. května a dnes v noci začíná jeden z nejdůležitějších svátků balkánských Romů - Hederlezi.

Prodej beranůLukáš Houdek

„Lukáši, sedej! Kam jedeš?“ ptá se kudrnatý pětadvacetiletý Driton okýnkem ze svého bílého mikro auta. „Do Plemetiny, k sociálním bytům,“ odpovídám celý šťastný, že mě někdo sveze, a nasedám zadními dveřmi. „Promiň, že mám kalhoty celé od krve, zabíjel jsem ovci. Hederlezi je sice až zítra, ale my to tolik nežereme, jako ostatní Romové, tak berana zabíjíme už dneska,“ ukazuje Driton omluvně na své zašpiněné světlé džínsy. Po několika minutách mi zastavuje nedaleko dvou béžových věžáků, s pozdravem přirazím dveře a vyrážím směrem ke skupince mladých Romů postávajících před hlavním vchodem. Je čtvrtek 5. května a dnes v noci začíná jeden z nejdůležitějších svátků balkánských Romů - Hederlezi.

Hederlezi – konec hubených dnů

Hederlezi je původně muslimský název pro křesťanský den svatého Jiří (pravoslavná církev ho nazývá Djurdjevdan), a připadá na 6. května. Svatý Jiří je patronem mnoha Srbů a oslava jeho svátku je specifická i pro ortodoxní církev. Hederlezi a Djurdjevdan jsou patrně stejného původu, svátek se mohl do jihovýchodní Evropy dostat v období Ottomanské říše, kde byl následně přijat mimo jiné i Romy.

Název svátku vychází ze jmen dvou tureckých proroků – Hizira a Ilyase, kteří podle legendy vypili vodu věčného života. Hizir je patronem rostlin a chudých, Ilyas ochráncem vody a zvířat. Oba se každým rokem v noci z 5. na 6. května setkávají, aby společně oslavili konec zimy.

Romové tomuto svátku přikládají zvláštní pozornost, jelikož je oslavou konce studeného období, přeneseně tedy i hubenějších dnů, zapříčiněných nedostatkem jídla v zimních měsících. Svátek provází celá řada tradičních rituálů. Tím nejdůležitějším je obětování ovce, které má celé rodině zajistit zdravý a šťastný nadcházející rok.

Ovce kam se podíváš

Prašnou ulicí v okolí sociálních bytů vybudovaných před čtyřmi lety pro vnitrostátní romské uprchlíky projíždí bílá oprýskaná dodávka, ze které vycházejí podivuhodné zvuky. Řidič zastaví, otevře posuvné dveře a najednou vykoukne bílá kučeravá hlava ovce. Během několika minut se kolem auta shromáždí skupinky Romů, kteří sahají do svých peněženek a v zápětí si hrdě odnášejí svou vlastní ovci. Tu přiváží k přichystanému kůlu zaraženému uprostřed louky před paneláky a pověří své děti jejich pastvou.

Kolem domů smutně postávají i ti, kteří si tento rok ovci nepořídí. Jsou to ti z dřívějších vnitrostátních uprchlíků (IDP – Internally displaced person), kterým se z minimální humanitární podpory nepodařilo ušetřit šedesát eur, za které by si svou vlastní ovci pořídili. Někteří to řeší koupí vykrmeného kohouta, kterým skopové nahradí, jiní si vystačí s argumentem, že oni ovce nezabíjejí. Je ale zřejmé, že se sami před sebou aspoň trochu stydí. Však si je i jejich okolí dostatečně dobírá. Nemít na Hederlezi vlastní jehně je velká ostuda.

Bachtalo tumaro vrbos!

Jsou čtyři hodiny odpoledne, děti si před bytovkami stále hrají se stádem vyděšených ovcí, srbští obchodníci pomalu zavírají dveře svých dodávek a vydávají se s neprodanými kusy dobytka k jiným vesnicím. Z prosklených domovních vchodů začínají vycházet ženy ve večerních róbách a na vysokých podpatcích, muži mají napomádované vlasy a pečlivě nažehlené košile. Ani pětiletým dívkám nechybí dokonalý make-up a záplava pestrobarevných volánků. Před domy se pomalu utvářejí malé skupinky lidí, které se postupně vytrácejí hliněnou silnicí směrem do obce. Jako každý rok jdou téměř všichni zdejší Romové k místní říčce slavnostně natrhat vrbové pruty, kterými navečer, nebo o den později - 6. května, ozdobí interiéry svých domovů.

Cesta už trvá víc jak půl hodiny, když se vysoké podpatky dam začnou bořit do bláta po vydatných deštích rozmáčeného pole. Nejprve si v půl metru vysokém obilí ženy a dívky odstřihnou kousek ze svých vlasů, který pečlivě rozházejí po poli. Jeho úroda potom bude růst tak rychle, jako hustá kštice romských dívek. Ty si navzájem polepí po bocích kusy svlačce, který jim přinese požehnanou plodnost.

Cestou za nejvhodnější vrbou k ozdobení obydlí potkáváme desítky Romů, kteří už svou dřevinu našli a tak odcházejí ověnčeni otepmi bohatých vrbových prutů. „Bachtalo tumaro vrbos“ (Ať máte šťastnou vrbu!)“ zdraví náctiletí z naší skupinky několik procházejících žen. „Vi tumenge (I vám),“ odpovídají usměvavé stařeny.

Po objevení vyhovujícího stromu a natrhání dostatečného množství ucházejících větví je zapotřebí vrbové pruty omáčet u vstupu do zdejšího potoka. Pak už stačí jen nabrat vodu do kytkami ozdobeného bílého kbelíku, a jde se domů chystat výzdobu na zítřejší velký den. Rodina ráno před zaříznutím ovce absolvuje rituální koupel ve vodě s kopřivami, kterými budou jednotliví členové při očistě sešviháni, aby získali sílu žahavé rostliny.

Hajde, hajde!

6. května odpoledne je kolem dvou paneláků se sociálními byty poněkud prázdno. Čekali jsme bujaré oslavy. „Že by slavili uvnitř? Ale je tak pěkné počasí? Možná to je opravdu jen rodinný svátek,“ říkáme si mezi sebou. Je jisté, že brzký ranní program jsme prošvihli. Ovce jsou pryč.

Starší paní procházející kolem přejeme romsky pěkné svátky a přemýšlíme, kam nasměrovat své kroky. Znenadání z jednoho ze vchodů svižně vychází náš známý a volá: „Lukas, hajde, hajde! (Lukáši, dělej, pojď!)“. Snažím se kamaráda, který je v nezvyklém spěchu, dohnat. „Ve vsi na louce je velká sláva, to budeš čumět! Je to jako na svatbě,“ ujišťuje mě s jiskrou v oku, abych nabyl přesvědčení, že tato výprava v poloběhu bude mít smysl.

Dokola – rychle a nepřetržitě

Hlasitou balkánskou hudbu je slyšet už zdálky. Na malé louce v romské mahale Markovac mezi několika neomítnutými staveními je vidět velké reproduktory usazené vedle mixážního pultu, na kterém má nanejvýš patnáctiletý chlapec postavené klávesy. U mikrofonu se postupně střídají tři mladí zpěváci, kteří na turecky znějící rytmy improvizují.

Uprostřed palouku se začínají tvořit dva oddělené taneční kruhy, mužský a ženský. Ty se náhle rozpojují do dlouhých linií, na jejichž konci stojí vždy vedoucí tanečník, žena v ruce mává bílým kapesníkem, muž cinká svazkem klíčů. Tempo se pomalu stupňuje, až pohybové kreace sluncem ozářených tanečníků připomínají na první pohled nekoordinované pohyby, které ale v masovém provedení působí velmi organizovaně a přirozeně.

Neznámí lidé nám nabízejí pohoštění u svých domovů, přinášejí kávu a občerstvení. „Nestyď se, chlapče můj, dej si, dneska je přeci Hederlezi!“ ujišťují mě manželé Gažiovi, starší pár, před jejichž domem se celé sváteční veselí odehrává.

Vždyť je Hederlezi!

I přesto, že v místě bývalého tábora pro vnitrostátní romské uprchlíky u obce Pelementin, bývá často ponurá a letargická nálada, bylo v průběhu posledních dvou dnů cítit ze zdejších obyvatel nadšení a zápal do oslav významného svátku. „Vždyť je Hederlezi,“ bylo často slyšet kolem jako vysvětlení četných úsměvů a nadšení v jindy tak demotivujícím prostředí. Lidé, kteří žijí v podprůměrných životních podmínkách následkem přehlížení jejich složité situace, kteří zejména v poválečné době přišli o veškerý svůj majetek, se v těchto raných květnových dnech oblékli do nejlepších šatů, které si mohli dovolit, podle tradice uspořádali velkou hostinu a slavili snad brzký příchod světlejších zítřků, které právě správná oslava Hederlezi slibuje.

Lukáš Houdek
www.lukashoudek.cz

Článek byl publikován na www.romea.cz