Nákupní horečka

Chtěl jsem včera dopoledne nakoupit nějaké běžné potraviny, ale zapomněl jsem, že je Zlatá neděle. Zůstal jsem v klidu. Média v minulých dnech informovala o tom, že vzhledem k finanční krizi je možné letos v předvánočním čase očekávat výrazný pokles zákazníků.  Že bude problém jsem pochopil, když jsem přijížděl k parkovišti.  Nebylo kam postavit auto. Finanční krize se zřejmě ještě nedostavila k těm, kteří jezdí autem.  

Bylo 9 hodin dopoledne a proti mně se řítily přeplněné nákupní vozíky.Čas od času zpoza hromady nákupu vykoukl někdo, kdo doufal, že vozík pojede přesně tím směrem, kam jej tlačí, což se ne vždy dařilo. Když jsem se  konečně jednoho vyprázdněného vozíku dočkal a postupně do něj naložil všechny čtyři položky co jsem měl na seznamu, protlačil jsem jej přeplněnými uličkami mezi regály ke konci asi padesátimetrové fronty, směřující snad k pokladně.

 „To je tak na hodinu,pane!“ hlásil mně asi padesátiletý muž, který stál v té frontě přede mnou a měl dojem, že již získal ten potřebný odhad.

Vedle souběžně čekali jiní lidé v jiné frontě k jiné pokladně. „Tak na tohle nemám nervy!“ řekl jsem si. Ale nechtělo se mně  teď absolvovat stejnou cestu mezi regály zpět, abych mohl vrátit kam patří brambory, minerálky, pomeranče a pivo. A nechat vozík jen tak stát a zmizet se mně taky nehodilo, protože brambory „vem čert“,ale minerálky ani pivo doma nemáme. Navíc mně povzbudil pohled na mladíka stojícího ve vedlejším zástupu asi 5 metrů přede mnou, svírajícího v podpaží krabici s nějakým pracím práškem. „No vidíš, má jen jednu krabici a taky čeká, to půjde rychle!“, utěšoval jsem se. Rychle to nešlo. Ten chlápek měl pravdu; trvalo to hodinu.

Těsně před pokladnou jsem  zřejmě díky šikovné paní pokladní  v „mojí“ frontě předhonil toho mladíka s práškem na praní. Nevím, jestli tato „prohra těsně před páskou“ byla tím zlomovým okamžikem v jeho dosavadní odevzdanosti, ale z ničeho nic krabici rezignovaně spustil na zem vedle sebe, aby ji zde ponechal svému dalšímu osudu. Se zvoláním určeným všem stejně postiženým „Tohle přece není národ, kterému chybí 30 korun na doktora! Vždyť je tady snad celá republika!“  opustil pozici. Škoda že nevydržel. Chybělo mu už jen pětmetrů.