Co čtenář, to blbec, co volič, to vůl

„Mně se nejvíc libí ten optimizmus těch nakladatelství, která si myslí, že co čtenář, to blbec.“ říkal kdysi před „forbínou“ Jan Werich. To Jiří Paroubek s Radko Martínkem nám názorně předvedli, za co nás, čtenáře a voliče, považují oni.

Ani ne 24 hodin po zveřejnění téměř bombastického zlomu v myšlení pardubického hejtmana, kdy pár měsíců po volbách odhodil volební heslo své strany a nahradil jej prosbou o přeci jen nějakou tu třicetikorunu z kapes těch, kterým to neohrozí životní standart. Vlastně platit by mohli skoro všichni, těch, kterým by ten „mrzký peníz“ chyběl v domácí pokladně, přeci jen bude velice málo, že? Vždyť to v ČSSD dobře vědí a hlavně vždycky věděli.

Reakce nejvyššího vedení ČSSD na sebe nedala dlouho čekat a musím říci, že mne opět soudruzi nezklamali. Předseda Paroubek, tak jak to on umí, nám vysvětlil, že neumíme číst a že jsme si slova pana Martínka (byť byla 9.2.2009 vydána formou tiskového prohlášení hejtmana) opět špatně vyložili. Stejně tak, jako jsme nepochopili Rathův příměr k Hitlerově léčbě krize v Německu a mnoho dalších. Novináři ve službách ODS (což jsou prý skoro všichni, s výjimkou těch, kteří píší do novin, které vlastní ČSSD) všechno vždycky záměrně zkomolí, a pak to vypadá, že v Lidovém domě je to samý idiot.

No a pak už následoval pro ČSSD obvyklý tah. Radko Martínek do redakcí prostřednictvím své mluvčí rozeslal dementi, ve kterém se píše, že "v žádném případě nevyzval k placení poplatků v krajských zdravotnických zařízeních, jak se snaží interpretovat některá média." Chtěl prý lidem jen vysvětlit, proč se v některých nemocnicích musí platit a jinde ne. Že to má pomoci potřebným.

Tak kdo je tady za blbce?

(výňatek z prohlášení: „…Prosímevás proto, abyste takto k tomuto opatření přistupovali a využívali jej pouze vpřípadě, kdy to osobní či rodinná situace přímo vyžaduje. …“).