Více než dva dny jsme v televizi a na internetu mohli pozorovat události ohledně návštěvy čínského prezidenta v Praze. Ani tento event se však neobešel bez řady emocí.
Na jedné straně houfy organizovaných čínských vítačů, na druhé Miroslav Kalousek jako bojovník za lidská práva s vlajkou Tibetu. První skutečnost velmi podezřelá, druhá poněkud hořkosladce komická.
Čína je v současné době skutečnou velmocí a jejich investice mohou do naši země přinést enormní množství kapitálo. Tento fakt, o tom jsem přesvědčen, bere na vědomí drtivá většina české populace. Kapitálová výhodnost česko-čínských vztahů však často naráží na otázku "lidských práv" a "útlak svobodného Tibetu".
Čína skutečně Tibet bez souhlasu "tibetských šaolinů" získala a o legitimnosti lze výrazně pochybovat. Na druhou stranu dle tehdejšího mezinárodního práva se obyčej zákazu útočné okupace ustálil až o několik let později. Mě spíše zaráží skutečnost, že se z podpory Tibetu stala věc podobná "veganofašismu" (fanatickému prosazování veganského způsobu života) nebo jiným "svobodomyslným" formám společenského vyžití. Podpora Tibetu je cool, in, ta správná věc a basta. Vždyť statečně bojují proti komunistické Číně, která porušuje lidská práva!
Čína je komunistická - bez pochyby - ovšem pouze co se tyče státní ideologie a společenského způsobu života. Jinak v Číně panují prvky tvrdého kapitalismu nemálo podobné 19. století v západní Evropě. Obojí je samozřejmě špatně. Čína porušuje lidská práva. Není pochybností. Ale co Tibet před čínskou intervencí? Podle historických zdrojů zde existovala feudální a otrokářská společnost, kde se lidská práva vyskytovala asi tak hojně jako v čínských manufakturách - a to dost přeháním. Přesto se vyvěšují tibetské vlajky a ani nevíme, zda o to tibetští obyvatelé stojí. Vrcholem je oslava dalajlámy, jakožto symbolu boje proti čínskému komunismu - toho dalajlámy, který přiznal svůj obdiv k marxismu. Nebudu ani připomínat, že se v této maškarádě hojně angažují zapřísáhlí antikomunisté.
Na druhou stranu nejsem příznivcem ohýbání hřbetu před kýmkoli kvůli penězům. Otázku, co už poklonkování je a co ještě není, nechám na vás. Buďme zemí, která přátelské vztahy se spojeneckým západem a buďme férovými partnery ekonomicky rostoucího východu. Pak budeme hrdou zemí a nebudeme muset hysterčit.
