Opozice ještě před samotným schválením elektronické evidence tržeb (EET) deklarovala, že ihned po vyhlášení zákona bude iniciovat řízení před Ústavním soudem, týkající se návrhu na zrušení tohoto zákona.
Vyhlášení zákona ve Sbírce zákonů zákonem stanoveným způsobem je právě podmínkou přípustnosti takového návrhu. Je to jakýsi startovní výstřel, který započne další bitvu o bytí a nebytí EET.
Důvod? Kdo tvrdí, že je to jen plané gesto bezmocné opozice, tak se mýlí - sama Jaroslava Jermanová z hnutí ANO (místopředsedkyně Poslanecké sněmovny) prohlásila v Otázkách Václava Moravce, že ustanovení Jednacího řádu Poslanecké sněmovny byla porušena. Nelze tedy takový návrh brát na lehkou váhu (nikoli ústavní stížnost, jak některá média tento institut mylně označují).
Má opozice šanci dosáhnout zrušení zákona pro jeho chybné přijetí (tzv. formální protiústavnost)? Rád bych se pokusil tento problém rozpitvat z ústavněprávního hlediska a vysvětlit danou problematiku i pro nezasvěcené, které tento problém zajímá.
Ústavní soud neřeší porušení obyčejných zákonů (takovým zákonem je právě Jednací řád), řeší pouze porušení ustanovení Ústavy a jiných částí ústavního pořádku (Ústavy a ústavních zákonů, tedy zákonů nejvyšší právní síly). Jádrem věci tedy bude fakt, zda koalice porušila část naší Ústavy, nikoli, zda porušila obyčejný zákon. Najdeme takové porušení v Ústavě?
Článek 6
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.
První větu není třeba vysvětlovat - většina je v demokracie pánem a na jejím základě vycházejí rozhodnutí. Na druhou stranu věta druhá mluví o menšinách - tou nemá na mysli muslimy či židy, ale menšinu politickou - tedy opozici v daném volebním období. Ta má jak právo být chráněna vůči znemožnění chopit se v příštím volebním období moci, tak nabývá určitá práva, a to třeba právo se ke všem politickým otázkám vyjadřovat, žádat odpovědi po koalici (interpelace), podněcovat diskusi atd. Každá koalice si v případě tzv, obstrukcí (snaha oddálit rozhodnutí většiny) stěžuje, že je takový postup nedemokratický (vždyť znemožňuje práci dané většiny).
Rád bych zde citoval část odůvodnění nálezu Ústavního soudu (Pl.ÚS 55/10)z roku 2011:
"Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých členů, který by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách; práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímána většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů), a konečně jde v neposlední řadě i o práva chránící parlamentní opozici i její jednotlivé členy před pronásledováním a zvůlí ze strany většiny."
Ústavní soud tedy prohlásil, že obstrukce jsou právem opozice v boji proti většině.
Samotné porušení Jednacího řádu spočívalo v tom, že byl vyhlášen termín konečného hlasování, a tím bylo opozici znemožněno se dále k návrhu zákona vyjadřovat.
Argumentem vládní koalice byla skutečnost, že menšina nemůže donekonečna blokovat rozhodnutí většiny. K tomuto argumentu se přiklonil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (mimochodem, je správné hovořit o meritu věci daného případu ještě před jeho podáním v médiích?). Argument je samozřejmě pravdivý. Na druhou stranu zde byla porušena stanovená procedura, což může implikovat do budoucna nebezpečný precedens, kdy porušení zákona nebude sankciováno (byť pouhou neplatností - zrušením zákona).
Ústavní soud již jednou zrušil zákon pro porušení procedurálních pravidel, a to novelu obchodního zákoníku (Pl. ÚS 5/02, 476/2002 Sb.). Ústavní soud zde tvrdí:
"V zákonodárném procesu vystupuje do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dosáhnout jinak, než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně Poslanecká sněmovna jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila."
Ústavní soud (I. ÚS 526/98, 70/1999 Sb.) však na druhou stranu judikoval také fakt, že samotné objektivní porušení zákona nezpůsobí automaticky neplatnost, ale je třeba posuzovat míru a intenzitu jeho porušení (týká se porušení pravidel během voleb):
"Obecně vzato by totiž nemělo jít výlučně o to, zda byl porušen volební zákon objektivně či subjektivně, nýbrž je třeba vzít v úvahu okolnosti konkrétního případu a intenzitu a způsob porušení volebního zákona. Nelze tedy obecně konstatovat, že každé porušení volebního zákona vyvolává (pokud je napadeno) neplatnost voleb, ani že sankcí neplatnosti volby nemůže být porušení volebního zákona postiženo vůbec."
Z výše uvedených dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu nemůže jednoznačně usoudit, jak rozhodne tentokrát. Možným vodítkem může být právě vyjádření Pavla Rychetského (naznačil, že zákon zrušen nebude) nebo náčrt současných politických vztahů (politický význam Ústavního soudu vs. nezávislost soudnictví), kdy má Rychetský blízko prezidentu Zemanovi a Zeman Babišovi (tento odstavec je již volnou politickou úvahou, nikoli součástí analýzy).
Nezbývá tedy než čekat na platnost zákona a podání návrhu na zrušení Ústavního soudu (ten může podat 41 poslanců nebo 17 senátorů). Myslím, že to ještě bude zajímavé.
