Emile Amann, otec mé manželky, se jako desátník americké 4th Armored Division dozvěděl o konci války 8. května v Horažďovicích, kam se dostal z malého amerického města Meriden přes Anglii, Francii, Lucembursko, Belgii a Německo.
Manévry v kalifornské poušti v roce 1943, Emile Amann vpravo.
Několik týdnů potom byl zpátky doma - zemřel mu otec a tak vzal armádní nabídku rychlého převozu do Států (na nákladních letadlech a bombardérech co se vraceli přes Atlantik).
Jako většina Američanů té generace si své válečné zkušenosti nechal pro sebe, zapadl co nejdřív do normálního života, vychoval čtyři děti a jeho spojení s Druhou světovou připomínalo jen pár jeho přátel z války se kterými si psal. Když jsem ho poznal tak ale se mnou, "s někým odtamtud", probíral svoje tažení dost často.
Narodil se roku 1917, jeden z osmi dětí přistěhovalců z francouzského venkova. Jeho rodiče začínali v různých dělnických profesích okolo New York City, časem se usadili v malém městě pár hodin na sever ve státě Connecticut kde koupili domek a už zůstali. Před válkou bydlel blízko rodičů, pracoval jako kreslič ve větší firmě s hrál amatérsky hokej na "okresním stupni" s reputací prcka na křídle co se rád pere. Chodil s děvčetem co poznal na kluzišti kde měl vedlejší zaměstnání. Jmenovala se Catherine, byla že šesti dětí, její matka se narodila v Irsku, a Emile jí z neznámých důvodů říkal "Mick".
V roce 1941 přišel Pearl Harbor, Spojené státy vyhlásily válku Japonsku, nato Německo vyhlásilo válku Spojeným státům. Emile vzpomínal že vedle vzteku nad japonským útokem lidé hlavně cítili úžas. Úžas z toho že si Japonci a Němci mohli myslet že Ameriku porazí.
Emile, který si říkal "po americku" Ejml, byl odvedený v roce 1942 (z pěti bratrů sloužili čtyři). Po základním výcviku ho přidělili ke 4. obrněné divizi. S ní pak trénoval v kalifornské poušti v přípravě na severoafrickou frontu. Vzpomínal že to nebyl tak špatný život; on a většina jeho přátel měli dětství spojené s hospodářskou krizí a tak službu v obrněné divizi brali jako celkem dobrou dočasnou práci. Říkával že během ročního cvičení poznal spoustu fajn hochů ze všech koutů Ameriky, strava byla dobrá a podíval se poprvé dál od domova.
Z USA byla divize převezená přes Atlantik do Anglie a v červenci 1944, měsíc po invazi, už bojovala v Normandii. "Křest ohněm" a realita války na kontinentě bylo mnohem horší než co každý čekal. Německá armáda, co nepřetržitě válčila od roku 1939, měla nejen zkušené a profesionální vedení, ale i jejich výzbroj byla často o třídu lepší než co měli Američané. Normadie byla navíc ideální terén pro obranu proti mechanizovanému nepříteli.
Emile sloužil u štábu divizní skupiny jednotek značené Combat Command B, kde pracoval buď na mapách, anebo řídil džíp jako spojka pro tankové kolony na frontě. (Zájemci o historické dokumenty najdou na tomto odkazu kopii žurnálu jednotky od ledna 1945 do konce války). Vyprávěl jaký respekt měli v divizi "the guys in Shermans" (kluci v tancích typu Sherman). Sherman byl ve srovnání s německými tanky v nevýhodě stran výzbroje a pancíře - dokázal ho vyřadit i jediný zásah. Dostat se z hořícího tanku Sherman byl podle všech "naprostý děs". Emile říkal že byly přesto posádky co tak vystřídaly tři nebo čtyři tanky.
Jeho názor na německou armádu, který podle něj držela většina divize, byl že Němci byli tvrdí a vynalézaví protivníci, měli výzbroj a taktiky často lepší než Američani, ale "nebylo s nima duševně všechno v pořádku; podivně mysleli".
Ve Francii dostal Corporal Amann Bronze Star (Bronzovou hvězdu) za statečnost a užil franštinu kterou mluvil doma s rodiči. V zimě 1944 bojoval v Ardenách, v Německu byla jeho hlídka jednou z prvních co objevily tábor Buchenwald (nikdy nezapomněl co tam viděl) a na jaře 1945 prošel krátkým bojováním v Čechách, kde ho zastihl V-E Day, Victory Europe (Den vítězství v Evropě). O Čechách pamatoval jaká to byla změna proti Německu - nepřetržité vítání, davy nadšených lidí a rozpadající se německá armáda.
Když mi ho moje budoucí žena poprvé představila, řekla něco jako "Tati, tohle je ten Martin, je z Československa." Myslela že jako většina Američanů si nebude jistý kde ta exotická země je. Místo toho mi Emile řekl: "I was there, do you know Horáš-douit?"
Emile Amann nebyl první nebo poslední Američan co přerušil život který mu vyhovoval a odvedl pár let vojenské služby v místech o kterých předtím nemusel moc vědět. Jako většina Američanů to udělal ze dvou důvodů - protože ho o to jeho země požádala a protože byl přesvědčený že jde v podstatě o správnou věc.
Colin Powell, bývalý americký ministr zahraničí, řekl na sjezdu WEF ve Švýcarsku v roce 2003 při diskusi o "měkké" a "tvrdé" síle v mezinárodních vztazích toto:
"Za posledních sto let jsme od našich břehů opakovaně odráželi za moře (jako zrovna vloni do Afghánistánu), vystavovat naše skvělé mladé muže a ženy rizikům co řadu z nich stály život.
Nikdy jsme si neřekli o víc než o tolik země kolik je potřeba na to je pohřbít. Jen o to - a o možnost jít domů, v míru najít vlastní životy a v míru žít vlastní životy. Ale když v souboji se zlem měkká síla nebo vyjednávání nic nesvedou, Bohu žel, tvrdá síla je to jediné co zabere."
