Je třeba lépe začleňovat bývalé vojáky do společnosti!

Květ vlčího máku, symbol těchto dnů, jste zaznamenali jistě mnozí z Vás – ať už jako brož na klopách kabátů, samolepku na autech nebo ozdobu profilových fotek ze sociálních sítí.

Květ vlčího máku připomíná Den válečných veteránů, který je slaven 11. listopadu po celém světě. Před téměř sto lety, v tomto datu se čtyřmi jedničkami, když hodiny odbíjely jedenáct hodin, byla podpisem příměří oficiálně ukončena 1. světová válka – největší a nejstrašnější válka, jakou kdy lidstvo poznalo. Hroby padlých vojáků západní fronty tehdy pokrývaly květy vlčího máku, které s památkou zemřelých bojovníků zůstaly spojeny dodnes. V České republice si tento den připomínáme od roku 2001.

Nejen v tento památný den – jedenkrát do roka, bychom si měli připomínat hrdinství a oběť vojáků nasazujících své životy při službě vlasti. Hrdinství a oběť válečných veteránů 2. světové války, ale i válečných veteránů tzv. novodobých. Nejen jim vyjádřit úctu a poděkování, ale i zamyslet se nad tím, co konkrétního pro ně můžeme dále udělat. Doby, kdy hrdinové 2. světové války byli komunisty vražděni, vězněni a společně s celými rodinami jinak perzekuováni, jsou snad již nadobro za námi. Avšak i dnes má česká společnost v péči o válečné veterány značné deficity.

Neopomínejme, prosím, zejména účastníky válečných konfliktů, které skončily teprve před několika málo roky anebo často stále ještě zuří. Čeští vojáci se od počátku 90. let 20. století se svými zahraničními partnery podílejí na obnově mírového stavu v zemích sužovaných dlouhodobými ozbrojenými konflikty. 25 českých vojáků v dalekých zemích obětovalo to nejcennější – svůj život. Padlé jsme uctili tento týden v Senátu minutou ticha a jejich hrdinství si připomněli výstavou „In memoriam“, která dokazuje, že nikdo z nás nechce zapomenout.http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/vystavy-in-memoriam--ktera-je-poprve-v-senatu--se-zucastnily-i-rodiny-padlych-vojaku-138422/

Mě osobně s ohledem na můj politický zájem dost mrzí, že se stále potýkáme s potížemi ohledně začleňování bývalých vojáků do společnosti. Po odchodu z armády, které věnovali vše, mají vojáci problémy především s hledáním nového zaměstnání, v němž by mohli uplatnit své specifické schopnosti. Musí uživit rodinu, která dosud fungovala díky stálému příjmu. Hledají nové místo ve společnosti, která jim mnohdy vůbec nerozumí, anebo ani nechce porozumět. A nejedná se v tomto případě pouze o vojáky, kteří byli na zahraniční misi zraněni, zmrzačeni a z armády pro ztrátu zdravotní způsobilosti propuštěni.

Uvědomme si, prosím, že tito lidé nasazovali svoje životy za zachování naší demokracie. Ano, o ní se musí bojovat bohužel i ve vzdálených zemích a pořád ještě se zbraněmi. Kdo z Vás by se odhodlal vybrat si toto nebezpečné a nevděčné povolání? Po ukončení vojenské služby by proto měli vojáci dostat příležitost získat kvalitní práci a začlenit se díky ní do civilního života i celé společnosti. Je však třeba koordinovaný postup, otevřené oči, hlava i srdce a vůle pomoci. Právě my můžeme být těmi, kteří něco změní. Máme možnost prokázat i svoji osobní odvahu. Nepromarněme ji!