Inkluze – pojďme se domluvit

Z výsledků nedávno provedených výzkumů plyne, že více než polovina dotázaných souhlasí s inkluzí, pokud jsou splněny určité podmínky – především nižší počet žáků ve třídě a přítomnost asistenta pedagoga.

Vnímání inkluze veřejností tedy není vůbec tak špatné, jak nám je často některými politiky a médii prezentováno spolu s katastrofickými scénáři o rušení praktických škol, masivním zaplavení základních škol žáky s postižením a celkovém snižování úrovně vzdělávání (viz http://www.eduin.cz/tiskove-zpravy/tiskova-zprava-jake-jsou-skutecne-postoje-verejnosti-k-inkluzi/).

Inkluze je zkrátka realitou, i když pro mnohé hodně palčivou a možná nepříjemnou. Jako vždy jsou tu však dvě strany mince a jako vždy jde o úhel našeho pohledu. Můžeme snášet mnoho argumentů proti a příkladů „ špatné“ praxe a nepochybuji o tom, že obojího nalezneme dost a dost. Na druhé straně mohou být nekritičtí zastánci, kteří žádné problémy nevidí, pro něž je škola místem zalitým sluncem, v němž vedle sebe bez problémů existují děti všech typů znevýhodnění a postižení.

Pojďme však společně propojit tyto dva světy a diskutovat o tom, co udělat pro to, aby to šlo. Nacházíme se ve dvouletém přechodném období, které by mělo primárně sloužit k tomuto účelu a k tomu, abychom se společně scházeli a věcně argumentovali - s cílem umožnit každému dítěti takové vzdělávání, které je pro něj nejoptimálnější, ať už v jakékoliv škole, běžné nebo speciální. Zapojme do diskuze všechny, kterých se to týká – rodiče dětí s postižením i těch bez něj, učitele ze všech typů škol, speciální pedagogy a psychology, neziskové organizace a najděme nejen to, co v současné době inkluzi ztěžuje nebo narušuje, ale i to, jak to odstranit.

Sama vnímám inkluzi jako nabídku z MŠMT a pro rodiče a jejich děti možnost volby, nikoliv jako něco, co je direktivně nařízeno a musí se okamžitě vykonat teď hned. To ostatně vidíme i z poměrně nízkého počtu dětí, které přestoupily ze speciálních do základních škol.

Jako hlavní problém však vidím nedostatečnou podporu školských poradenských zařízení, jejichž speciální pedagogové by pomáhali pracovat se začleňovanými dětmi. Učitel sám si často neví rady jakým způsobem pracovat s dítětem s postižením, a to ve zcela konkrétních situacích – jakou zvolit například u dítěte s Downovým syndromem metodu výuky čtení, jak ho učit psát, jak počítat a jak to ještě ke všemu skloubit s ostatními dětmi? A to vede často k velkým obavám a odmítnutí takového dítěte nebo i k inkluzi, která je po čase označena jako neúspěšná, protože dítě se většinu času učí s asistentem pedagoga a vlastně není skutečně začleněno mezi ostatní děti. Školní speciální pedadog, nejlépe schopný praktik a didaktik (a těch má naše speciální školství bezpočet), by pomáhal nebo i přímo vytvářel konkrétní vzdělávací postup pro tyto děti (chcete-li přípravu a zpočátku možná i každodenní) a pomohl by tím, co nejlépe umí – pracovat s nestejně nadanými dětmi, s dětmi různých schopností a potřeb. Příklady, které ukazují, že to funguje, samozřejmě existují a vy můžete mít dojem, že jste se ocitli v malotřídce, kde se přece vedle sebe jsou také schopny vzdělávat děti různých ročníků pod vedením jednoho učitele a nikdo se nad tím nepozastavuje.

Inkluze je procesem, na jehož hodnocení si budeme muset počkat. Především se však učme vnímat inkluzi jako určitý postoj, přístup a přesvědčení vztahující se k lidem s určitou odlišností.  Jsem ráda, že byl tento proces minulé září nastartován.