Zločiny kolektivní viny

Vypjaté nacionalismy nebo vypjatá kolektivní hnutí způsobily marasmus dvacátého století. Neumíme se poučit, naopak chceme přepisovat historii? Z dnešního hlediska nemůžeme kolektivní tresty hájit, ale tenkrát byly jedinou schůdnou odpovědí.

Někteří zde křísí někdejší habsburskou monarchii. Jiní zase nostalgicky sní o návratu Němců. Třetí vzadu by zase křísili kolektivní dirigismus státního socialismu. Všechny tyto pachutí poznamenané trendy vycházejí z neznalosti dějin.

Habsburská dynastie se nemůže vrátit, když byla postavena mimo zákon v samotném Rakousku. Zločiny Habsburků jsou stále ještě aktuálním problémem. U nás zavedli germanizaci. K poněmčování nebyl žádný racionální důvod, protože nakonec rozbil možná potenciálně kvalitní unii. V dějinách byla migrace Němců k nám do Čech velmi různorodá. Zpočátku jistě bez nějakých poněmčovacích snů. První osadníci byli pozváni již za Přemyslovců od 12. století. Měli kultivovat české země. Proudili postupně i emigranti opačným směrem. Z náboženských i ekonomických důvodů. Nepamatuji žádné stesky, že by se kdy Češi odmítli učit německy a chtěli poslovanštit cizí zemi. Německá pohodlnost v tomto ohledu, stěhovat se do cizí země a ponechat si vlastní jazyk je nepochopitelná. Němci do 15. století nebyli početně dominantnějším etnikem, ani kulturním hegemonem. V Novověku se to změnilo, když dynastická loterie vynesla do popředí Habsburky. Habsburkové nakonec dotlačili vlastní národ ke světové válce, která je jako říši zničila. Exkluzivní přesvědčení o nadřazenosti „germánské rasy“, a později či dnes i kultury, zavedlo zejména Němce opět na scestí a znovu pokukují po Drang nach Osten.

Pokud prezident Masaryk někdy svého času zmínil německou menšinu jako kolonisty měl bohužel z větší zčásti pravdu. Jestliže západnější Evropa těžila z kolonizace Ameriky, potom se Němci obraceli mentálně na východ a měli pocit, že přinášejí civilizaci východu. Nemůžeme takto ale mluvit o obyčejných lidech. Individuálně byly tyto myšlenky spíše výjimečné. Lidé pěstovali volné soužití. Poměry si tvořili ad hoc místo od místa komunity, které měly k sobě blízko nebo měly odstup zcela nahodile podle místních podmínek a událostí. Tato kolonizace zčásti živelná, zčásti i politická v čase se netýkala jenom Čech, ale v daleko větší míře Poláků a baltských národů. Na těchto severních územích vzniklo postupně Prusko, které zahubilo plíživě národ Prusů i s jejich jazykem Pruštinou, který patřil do skupiny baltských jazyků.

Postupimská konference po druhé světové válce zvrátila slušně rozjetý Drang nach Osten a vrátila mnohá území východoevropským státům. Z Polska bylo repatriováno až odsunuto mnohem více Němců než z Československa. Němci se po válce také v rámci denacifikačního pokání zavázali neponěmčovat zbylé menšiny na svém území. Jenomže se jim to moc u Horních i Dolních Lužiců nepovedlo. Lužická autenticita se v německém živlu značně vytrácí. Nicméně se to odehrává na německém území a těžko se tak velkému národu bránit a udržovat si vlastní jazyk navzdory. Nutno dodat, že se tak děje mírumilovnou cestou, ale děje se tak a Němci nejsou příliš ochotni udržovat maximální respekt k cizojazyčnosti. O to více překvapuje současný vývoj a nezvládání migrace, když jde o migranty Turky a nyní další islámskou mnohonárodní všehochuť. Všichni, kdo se problematikou vážně a s respektem zabývají, tak vědí, že asimilace a integrace vyžaduje spíše individuální mírový přístup. Na takovou slušnost a péči se však nedají udržet rozpočty, zvláště, když dojde k množstevní chybě, která přestává být snadno zvládnutelná. Pokud se tedy ponechá cizojazyčná a jino náboženská komunita svému osudu, pak se s tím nesou problémy, které si Němci nikdy nemuseli připouštět. Dnes jim hrozí, že si možná budou muset přece jen rozšířit plejádu jazykových znalostí.

Historické chyby, kterých se Českoslovenští Němci dopouštěli:

Příliš si zvykli na jazyková privilegia na cizím území. Množstevní převaha obyvatelstva není kulturním argumentem. Kdyby naši Němci přijali současně i českou jazykovou identitu, mohli jsme zde žít společně dodnes. Před Mnichovem se v politické rovině nepodíleli na jednotě státu a chtěli si vyřešit jenom svoje problémy. Za Protektorátu využili možností privilegovaných říšských občanů. V emigraci nevstoupili do Československé Benešovy vlády v Británii a nevstupovali ani do československých jednotek v západní Evropě. Z toho byla vyvozena logika státní neloajality a odsunu Němců. Nutno ovšem dodat, že téměř třetina „Sudetských Němců“ u nás navzdory odsunu zůstala. Novou chybou v emigraci byla skutečnost, že si nebyli tito Němci ochotni připustit, že získali podporu v nové vlasti na úkor válečných reparací vůči Československu. Potichu a bohužel bez smlouvy se mělo diplomaticky za to, že obstarání odsunutých Němců povede k neplacení reparací Československu, které nakonec stálo na straně vítězů druhé světové války. Nyní v Polsku právě kvůli zabránění návratu odsunutých začnou Poláci okamžitě mluvit o reparacích, které rovněž od Německa nedostali.

Pro jakoukoli dohodu mezi našimi entitami by bylo nutné udělat skutečnou stabilní pevně definitivní čáru a shodnout se na respektu k výsledkům kompletní historie. Často se zdálo, že se tak skoro stalo, ale pak se zase ukázalo, že třeba prezident Havel se za divoký odsun omluvil, jenomže patřičná dostatečně přátelská reakce z Německého „landsmanšaftu“ nedorazila. Stále je zde otevřená otázka, která by mohla ohrozit majetek českých občanů, ať jej získali, jak získali. Všichni být potrestání ani odškodněni být nemohou. Není k tomu podkladů ani společenského konsensu. Odškodnění jedněch by způsobilo nové nespravedlnosti druhým. Buďme rádi za současné status quo.

Kdybych si mohl přát slavné rozuzlení, tak bych jej viděl takto:

Klidně ať se sjedou někdejší krajané v Brně, jak plánují. Lze to tolerovat. Ale aby to mělo smysl a přineslo pokrok, bylo by pěkné deklarovat to, po čem generace Čechů touží. Uzavřít definitivně otázku majetkových nároků. Politovat společně omylů a zločinů vzniklých z kolektivních etap historie, které nás znepřátelily. Pak bychom mohli mluvit o společné důvěře. To by byla pravá radost. Konečně bychom my nemuseli do krve hájit beztrestnost zločinců našich a oni jejich. Je čas na vše v klidu a velkoryse zapomenout.

Můžeme najednou zjistit, co máme třeba v kulturní historii společného a užívat si vlastně blízkost, kterou již dávno signalizují třeba genealogické DNA testy. Jsme velice smíšení a žádný čistý typ rasy či kultury nemá důvod dominovat nad druhým.