Zlo je na straně vyloučení, války a smrti

Otázka dobra je pro mne spojena s ochranou života a míru, kdežto zlo se smrtí a válkou. Vyloučení jedněch, kteří se tím dostávají až do blízkosti smrti, lze nazvat parazitismem. Kdy je jaký život důležitější než životy ostatních?

Často se zde sekávám s názorem, že je někdo parazit. Vyslovují to bílí, možná až příliš úspěšní, jedinci, kteří už dospěli tak daleko, že si myslí: pravda jsou peníze, pravda je úspěch apod. Jenomže pravda je obhájený výzkum, na který jsou sice potřeba též peníze, ale především vnitřní poctivost, která nevyprojektuje svoje vědecké nálezy předem.

Hostitelství a parazitismus zdánlivě vytvářejí dojem jasné hierarchie. Dost pohodlné hierarchie, která vytváří z většin světa parazity. Nepotřebujeme žádné statistiky k tomu, abychom s jistotou mohli říci, že nadřazená bílá rasa je na planetě v menšině. Kdyby platil jednoduchý pohled, že koho je víc, toho je pravda. Čí je pravda, ten je hostitel, neboť má sílu to prohlásit a prosazovat. Z takového pohledu je parazitickou bílá rasa již od 15 století, kdy se poprvé vydala drancovat mimo Evropu. Drobným polehčujícím faktem je, že do té doby byli též sužováni nájezdy barbarů z Asie. Historici vědí, že vývoj kultur na planetě byl do roku 1500 téměř rovnoměrný. Koloniální objevování světa a později jeho spotřební likvidace dovedená až k prahu globální ekologické krize nám nyní nabízí rozcestí návratu ke koloniální tradici, jež nemůže skončit jinak než válkou.

Na začátku 21. století má lidstvo i jinou volbu. Postmoderní multikulturalismus. Příběhy všech civilizací jsou jen příběhy, žádný nemůže být výlučný. Je směšné, když soudobý politik vyhlásí v zemi imigrantů americký národ a jeho hranice. Není se třeba znepokojovat, tato vize naprosto propadne.

Před pár dny, při výročí holokaustu, opět byly slyšet protiválečné hlasy posledních pamětníků. V jednom vyprávění se opět objevila strašná noční můra někdejších přeživších. Po návratu domů se ocitli na světě úplně sami. Svoje přežití vnímali jako nepatřičné, parazitické. Tváří tvář takovým pocitům strávili a přežili první roky. Dnes jen těžko mohou pochopit, co kdo myslí tím, že vyhrožuje na veřejných sítích někomu, že patří do plynu. Nevím, jak dlouho už takový pokřik zaznívá. Soudobá odborná literatura však konstatuje, že svoboda slova i v takovém extrémním znění nepředpokládá trestní stíhání, jakkoliv trestní zákoník takové trestné činy zná. Jenomže, když v čele neonacistického vyjadřování názorů nacházíme svobodné slovo pana prezidenta, těžko může být někdo stíhán a pudové běsnění se vrší a hromadí do smradlavých výšin.

Mnozí mne tu prohánějí, že vidím chimérickou kolektivní osobu, kterou jen nálepkuji neonacistickým razítkem. Z hlediska výrokové logiky je dobro nebo zlo skutečně jen stejně platná matematická hodnota. Jenomže jsou výroky o skutečnosti, kdy zlo vedoucí k represím ve formě smrti neoddiskutovatelně postrádají praktický smysl pro život. Tedy: otázka dobra je pro mne spojena s ochranou života, uznání a míru, kdežto zlo se smrtí, vyloučením a válkou. Samozřejmě si každý může vybrat, co mu dává smysl. V žádném případě nedokážu tolerovat názor, že v Africe musí zemřít milióny, aby Evropa přežila. Nikdo se zde víceméně nad takovým názorem nepohoršuje. Možná jsou odpůrci takového extrému zastrašeni, ale po normálním zdejším akceptování podobného názoru nelze jakkoli „legrační a zlomyslné“ hlášky na adresu nepřizpůsobivých, parazitů, migrantů, …, tolerovat. Toto rozhodně není žádné vlastenectví.

Se zatnutými zuby snáším, že v dialogické formě se zde z hlediska svobody slova taková názorová forma připouští. Chce se mi věřit, že drtivá většina lidí by v praxi svoje hrozby neuskutečnila. Snad neuskutečnila. Nebo se k násilnému řešení někdo veřejně a statečně přihlásí? Měli bychom tento panický strach léčit a ne jej prohlubovat, protože k panice není důvod. Ohrožují nás naše vlastní problémy několikanásobně více, než jenom důsledky migrace rozpoutané námi rozpoutanými válkami.