Získala Voborníková bronzovou medaili na OH?

Já si zatím myslím, že získala. Ale. Co když dopingové testy odhalí delikventku, která ještě o medaili přijde a Voborníková bude třeba mít stříbro nebo i zlato? Nebyl by to první případ.

Z mého úvodního perexu si můžeme učinit představu, jak fungují fakta a pravdivé informace. I zcela zjevná fakta se mohou změnit, pokud se v jejich interpretaci změní něco dosud neviditelného. Přesto se radujeme, protože na budoucí korektivy nemyslíme. Zejména, když se nám výsledek líbí.

Potřebujeme na potvrzení medailového zisku Voborníkové rozhodnutí soudu? Pokud nikdo nezpochybňuje mnoha kanály médií předvedený výsledek, pak se bez něj obejdeme. Můžeme si dovolit dokonce říci, že je téměř jisté, že Voborníkovou nic a nikdo nemůže odsunout na čtvrté místo. Může to pro ni být jedině lepší, pokud by ona sama nepodváděla, což je bohužel nutné si alespoň teoreticky připustit.

První kontrolní mezi otázka: Zpochybnil jsem něco?

Určitě ne. Ale mnohé může pobouřit moje úvaha, že by teoreticky závodnice Voborníková mohla podvádět. Samozřejmě si to nemyslím a přeju si, aby vše, co dosud vidíme byla sladká a veselá pravda. Ovšem stále pravda jen vysoce pravděpodobná.

Ano, v takovém světě žijeme. Pravda je v mnoha ohledech křehká. Třeba tvrzení, že země je placatá. Proč to dnes někdo tvrdí? A tvrdí to skutečně? Když se projdete ven na výlet nebo vyvenčit psa, může se vám cestou jevit, že je země placatá. Kulatost země je pro člověka stojícího pevně na zemi neviditelný abstraktní fakt. Máme pochopitelně fyzikální důkazy, že Země je kulatá. Máme díky kosmonautům dokonce vizuální podporu pro tvrzení, že Země je kulatá, tedy jaksi přibližně, protože správnější by bylo tvrdit Země je bramborová. V celém popisu tvrzení je také jedna maličkost. Kontext a detaily. Jednak je rozdíl, když napíšu země s malým z a Země s velkým Z. V jednom případě stojím na půdě a moje tvrzení, třeba na Mělnicku, že země je placatá, je velmi přijatelnou pravdou. Na výletě v Alpách jde již o problematičtější tvrzení. Záleží tedy na kontextu a motivaci pro moje tvrzení. Vnější posluchač mé věty na Mělnicku může namítnout, že z fyzikálního hlediska je Země kulatá, jinak je placatá. Dnes je velmi složité už jenom doložit, kdo, s jakým podtónem a v jakém kontextu něco řekl či říká.

Pokud jde o fyzická fakta, situace v podstatě dobrá, protože jakýsi vysoce sofistikovaný popis světa existuje a zřejmě se hodně blíží pravdě. Problematické jsou však abstraktní pojmy a vztahové definice. Pokud se v mém okolí někdo dozví, že jsem studoval teologii, nedá mu to a zeptá se mne, zdali existuje Bůh. V takové otázce málokdy odchází tazatel spokojen. Asi je to moje chyba, že neumím tuto věc vysvětlit tak, abych se pasoval do role pastora. Kdysi jsem odpověď začínal otázkou, co myslíš slovem Bůh, co myslíš slovem existuje? Od toho jsem v současnosti upustil, protože je to v podstatě vyhýbavá odpověď. Málokdo dokáže skutečně obnažit na co se ptá. Samozřejmě jsou mezi námi mistři, kteří si na takové otázky odpovídají snadno a s plnou jistotou, že mají jedinou pravdivou odpověď. Jenomže, čím je člověk poctivější, tím jsou odpovědi složitější a rozsáhlejší. Většina lidí pak nemá sílu se v takovém světě orientovat. Drží se pak koncového dojmu, respektive sázky na instinktivní dojem. Třeba: tak sympatický chlapík, jako je Petr Pavel, nemůže lhát a být špatný člověk. Vše, co říká je pravda.

Ale jak řekl kdysi jeden neexistující myslitel: Kdož jste bez viny, hoďte kamenem.

Já hodně věřím tomu, že nejsme bez viny. Mnozí jsme ovšem bez úmyslné viny. Často se stane, že v dobré víře učiní člověk cosi a dostane od světa odpověď, že to nebylo to nejlepší, že tím kdosi trpí. Jsou ovšem situace, kdy třeba naše kulturní volba žít v monogamním svazku způsobuje i pocity viny. Dívka, žena si vybírá partnera a odmítne řadu jiných skvělých chlapíků, kteří by na ni byli hodní, nezačali by pít, nebili ji a neopouštěli apod. Má se taková dívka cítit provinile, že si prostě vybrala kohosi pro cosi, jako je výlet do osudného neznáma budoucnosti?

Vina se také může stát patogenem života a radosti v něm. Musíme se umět viny postupně zbavovat. Napravovat, být lepší, ale k tomu potřebujeme věřit, že to jde a má to smysl. A zde někde je odpověď na otázku po Bohu.

My samozřejmě v reálném životě známe mnoho partikulárních – částečných bohů. Jedním takovým bohem je třeba AI, která si na rozdíl od nás všechno spolehlivě vybaví. Mnoho lidí si třeba na dobro ani nevzpomene, ale je to fyziologická záležitost paměťových buněk a jejich výchova ke spolupráci na vybavování myšlení. Také záleží na tom, kdo krmí AI informacemi, které si má vybavit. AI třeba nenavrhne postup, zkusíme to úplně nesmyslně obráceně. Pro člověka a jeho tvůrčí potenciál však často je tato metoda naprosto nepostradatelná, aby mohl cokoli nového objevit. AI nic neobjevuje a neobjeví, mimo dojmu, kdy respondent objeví „ameriku“ dávno objeveného.

Zatím jen člověk je schopen si uvědomovat. Nevíme přesně, co to znamená a proč to někdy je pravda a dobro a jindy něco úplně zlého a nesmyslného. Proto tolik záleží na kultuře komunikace. Slušný a důvěryhodný mluvčí vás nechce naštvat a ponížit. Dokonce s vámi koriguje pojmy a utvrzuje společný fundus informace a smyslu. Málokdy je konzistentní člověk trvale vypjatě útočný. Jsou však jasné znaky toho, kdy je někdo hoden poslechu a kdy je to jen zdání. Třeba představitel „milionu chvilek pro cokoli“ jednou trhá ústavu a podruhé ji skládá posvátně dohromady a stále jde o jeden a týž článek ústavy. Čemu na tom můžete věřit? Jiný tvrdí, že nikdy nebyl rozvědčík a popírá, že by nějaký „nehistorik“ našel snad nějaké důkazy. Při snadném ověřování ve společenských rubrikách a archivech zjistíte, že onen historik vystudoval dva doktoráty na dvou univerzitách. Prostřednictvím konkurzu se stal ředitele jedné zásadní paměťové instituce s dlouhodobou státní podporou. Má desítky monografií, sborníků, které editoval, a nespočet článků na historická témata a prý není historik. Nicméně stále věříte, že rozvědčík admirální jenerál mluví pravdu a nic než pravdu a půjdete s ním rádi třeba do pekla nebo alespoň do války na Ukrajinu?

Na to mi nikdo jistě neodpoví. I když, přece si to odpracovali, (což znamená, že za to byli i dobře zaplaceni), jiní si nic odpracovat nemohou, protože jsou jen trvalými dezoláty. Ti první byli jen dezoláty dočasnými. Zatím se mi pravda spíše jeví tak, že zde jakýsi pochybný „milión“ v rozporu s trestním zákoníkem připravuje válku, a že je proti tomu třeba bojovat. Ne všemi prostředky, my lůzři nejsme jezuité, ale v rámci poukazu na slušnost a logiku, aniž bychom trvale pohrdali důstojností každého člověka. Potom se zdá, že jsme odsouzeni k neúspěchu, protože Pí Ár. Možná. Ale rozhodně neusínáme s pocitem toho, že jsme jen otroci ve službách. I když, součástí povědomí o „Ne-Bohu“ je jasná absence svědomí, takže všude se třeba spí dobře. Já už ale jiný nebudu, i když je to třeba prohrané, jde o mou čistou karmu, ne o vaši.