Ženy by neměly psát samostatně blogy

Vždycky by je měl kontrolovat skutečně kompetentní muž. Věřím, že si zdejší antifeministky nyní uznale vydechnou a vrátí se do kuchyně. Svět je jak má být. Veřejný muž a soukromá žena. Ještě je třeba zajistit, aby se na žádném ...

blogu ženy nemohly registrovat. Asi založím Blok proti bloggerkám.

Takto by to vypadalo, kdyby feministky nehrozily alespoň zdáním své existence. Naše rozmazlené ženy se v době zajištěných práv de iure vymezují vůči feminismu, aniž by si uvědomovaly, kolik toho ještě nezískaly de facto. Například násilí na ženách je zakázané a trestné. Přesto se děje. Odsuzování násilí na ženách je ve společnosti nízké. Nezřídka se dotyčný násilník cítí obdivován a respektován, jak dokáže svou ženskou zpacifikovat. Dokonce bylo nutné zákonem vykázat obecně násilníka ze společného bytu. Ani to zcela neřeší situaci a tak podpůrné služby pro ženy, jež se snaží násilí uniknout, potřebují pro svou efektivitu utajené azylové domy pro ženy.

Feminismus je jedním z přechodných témat nenávisti.  Po krajských volbách totiž vyšlo najevo, že v preventivní nenávisti vůči nepřítomným imigrantům nemá smysl pokračovat, protože voliči si to ve své většině nepřejí. Rezistence proti imigrantům se vcelku umírněně chopila prakticky všechna politická uskupení. Díky tomuto posunu snad již nehrozí nekontrolované porušování lidských práv, ne které se chystali různí mlynáři masokostní moučky.

Než se nenávist zase vrátí k českým Rómům a nepřizpůsobivým, bude se přechodně vybíjet na feministkách, neomarxistech a EU. V nedávné době jsme si okořenili léto diskuzemi o zákazu burkin – plavek muslimských žen. Nebo také o smyslu Prague Pride – pochodu hrdosti menšin LGBT. Bohužel jde to stále dokola bez vývoje k novým pohledům, jichž se české veřejnosti valem nedostává. Feminismus  i LGBT jsou v česku málo viditelné. Feminismus ještě méně než LGBT, které má alespoň nějaké magazíny v televizi. Pořad ‚Sama doma‘ nelze při nejlepší vůli považovat za feministický. Feministický magazín FEMA přestal vycházet tiskem a zůstal v málo viditelné internetové podobě. Ve veřejných knihovnách moderní odbornou literaturu o feminismu nenajdete. Stav je velmi podobný cenzuře politického tématu, který slaboduše mnozí přijímáme. Pak se divíme, že o feminismu veřejnost prakticky nic neví. Je to s podivem zvláště zde, kde aktivně působí jedna z nejvýznamnějších českých feministek ->http://haisova.blog.idnes.cz/

Připomeňme si, že feminismus prvotně dělíme na časová období, jež nazýváme vlny. Vlny proto, že jednota mezinárodního hnutí se dosahovala dosti obtížně a je tomu tak i dnes. O jednotném hnutí nelze prakticky hovořit. V první vlně šlo o základní práva žen, především volební právo. Po druhé světové válce znamenáváme druhou vlnu, již charakterizuje úsilí vyrovnat se mužům. Tento koncept v rozvinutých zemích vyústil od devadesátých let již do třetí vlny, již charakterizuje sebereflexe. Celá škála názorů od radikálních postojů až k postmoderním, které soudí, že úkolů feminismu bylo dosaženo, nicméně solidarita s ženami, které dál žijí v područí je nezbytná. Proto se feministické hnutí ve svém současném hlavním úsilí zaměřilo obecně na lidská práva, s patřičným důtazem na komunity LGBT, na jejichž postavení je nejlépe vidět stav lidských práv v dané zemi. Jedna zdejší bloggerka napsala následující:

V dnešní době feminismus pohřbil opravdové ženství, to co pro ženu v minulých stoletích vybojoval je zapomenuto a stal se pouhou trapnou karikaturou toho, co znamenal. Nezajímá ho konkrétní pomoc třeba ženám nad padesátku, které těžko hledají pracovní místo, nezajímají ho samoživitelky. Lhostejným ho nechává ženská obřízka, muslimské dětské nevěsty, kamenování či porušování lidských práv žen v Islámských zemích a komunitách. Snaží se je feminismus řešit? Bojuje za ty ženy? Ne, ale bohužel se dal na cestu sexismu a tím znevažuje opravdovou nerovnoprávnost, nespravedlnost, útisk a předchozí smysluplný zápas žen za svá lidská práva ...

Takže jediné proti čemu feminismus dnes bojuje je nějaký jimi vymyšlený sexismus bílého muže a ještě se halasně staví za náboženský symbol podřadnosti ženy – burku, hidžáb a další tři pro ženy nucené pokrývky hlavy. Místo aby stál na straně žen, co bojují za svoji možnost chodit prostovlasé a být pokládány za plnoprávné lidi, stojí na straně velmi silně protiženského Islámu.

Zdroj:http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558740

Bloggerka mylně vyvozuje z postoje vůči oblékání muslimských žen, že feminismus miluje islám, bla bla bla…

Neuvědomuje si zásadní věc. Jako nemůžeme a nechceme v naší společnosti zřídit zákonem rodinné hlídky, které budou číhat na projevy mužského násilí v soukromí, tak stejně nemůžeme strhávat oblečení z žen, které byly k jeho nošení vychovány. Ony mají právo na přirozený proces změny, na diskuzi, na setrvání v celoživotním zvyku. Jakkoliv se zdá, že jsou šátky znamením útlaku, tak jím ve velkém množství případů tak není. Rodinné hlídky a antišátková domobrana by byly totalitářským řešením.

Další vývody zmíněné bloggerky ani nestojí za kritiku, neboť jde o vývody, které abstrahují od hodnoty lidské důstojnosti. Polemizovat lze pouze za předpokladu nějakých společných hodnot, zde ovšem úplně chybí, protože na piedestal je postavena touha být děvkou.

„Chci být jako ta krásná paní děvka. Děvky se maj! “http://splitkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558740

Jiná bloggerka mimo jiné píše:

Vtipné jsou různé zákony jako povinná kvóta 40 % žen v politice nebo vedení firem. Když shodou okolností budete žena s chutí ucházet se o podobný job, evidentně místo patřičného vzdělání, léta v oboru, výčtu úspěchů nebo kariérní cíle stačí pouze napsat:Mám vagínu.Netuším, jestli i tyto životopisy se doplňují fotkou.

Zdroj:http://prikrylova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558235

Byť jsou její kritické výpady vůči radikálnímu feminismu možná i sympatické, přesto její postoj k tzv. kvótám pro zastoupení žen v orgánech společností a státu zůstává v rovině neinformované povolnosti. Pokud pomineme, že se evropské země zavázaly dobrovolně splnit tento požadavek přirozeným vývojem. A když se to nestalo, vypočítané tempo realizovaných změn sklouzává k úkolu na několik staletí, pak samozřejmě přišly na řadu ony diskutované kvóty. Ani se nepovedlo je prosadit, alespoň však vyvolaly diskuzi, z níž vyplývá, že antifeministky chtějí zpátky k plotně. Řadu žen, stejně jako muže, nějaká kariéra nezajímá. Jsou zakotveni v životě tak, že se jich problém netýká. A zde je právě jistý intelektuální problém. Solidarita. Pokud ji dnes nevěnuji tomu, co sám sice nepotřebuji, může za týden přijít hnutí Blok proti bloggerkám a požadovat ukončení všech škodlivých ženských blogů. (Budeme usilovat o změnu v Listině práv a svobod, kde neslučitelné ženské názory s nezadatelnými a svatými mužskými lidskými právy nemohou koexistovat a musí být zakázány.)

Díky té neviditelné feministické solidaritě, která přes všechny překážky nějak funguje, mohou ženy nadále psát svoje, třebas nepřijatelné názory,  a já nemusím ani nemohu onen ‚Blok proti bloggerkám‘ zakládat.