Zásluhy?

V souvislosti s poukazy ke spravedlnosti se skloňuje slovo zásluhy téměř stejně často. Jak to se zásluhami u nás momentálně vypadá? Zásluhy si připisuje kdekdo. Nepotřebujeme nějaké nové ministerstvo zásluh?

Zejména v diskuzi o budoucích či současných důchodech se pojem zásluh objevuje často. Pokud nebude tento pojem aktuálně právně vyjasněn, měli bychom o něm uvažovat prozatím opatrně a nepoužívat jej zatím v diskuzích příliš často.

V krátké budoucnosti začnou dosahovat důchodového věku osoby narozené po roce 1960. U této generace jsou zásluhy stále ještě velice spornou záležitostí. Pravou je, že po normalizaci na prahu 80 let se již tolik neuplatňoval princip diskriminace kdejakého studenta při přijímání na vyšší stupně vzdělání jako u generací předchozích. Dá se říci, že i generace z „nepřátelských“ disidentských rodin byla schopna dosáhnout na úspěšné vysokoškolské vzdělání. Jistě byly i výjimky, kdy se některým rodinám dařilo dlouhodobě špatně. Přistupoval k tomu i aspekt latentního bojkotu a těžko bychom našli mezi touto generací studenty marxismu nebo žurnalistiky.

Po revoluci 1989 se zásluhy na okamžik staly spíše pranýřem, ale dnes se opět vracejí na pořad dne. Jednak vznikly objektivní zásluhy nové a „demokratické“, jednak se relativizují cílevědomě zásluhy staré. Je zjevné, že postavení, vzdělání a možnosti uplatnění generací narozených do začátku let osmdesátých byly jednoznačně poplatné zásluhám tehdejšímu režimu. Tyto zásluhy se podivnou souhrou osudu dokonce stávaly dědičnými. Politický boj v rukou komunistů byl takřka genocidní a kopíroval tak jakousi obdobu katolického „dědičného hříchu“. Na prahu devadesátých let měli bývalí komunisté postavení, peníze a kontakty se světem. Vyloučení mnoha komunistů ze státní správy vedlo k tomu, že mnozí dokonce museli začít podnikat, protože sehnat tehdy zaměstnání nebylo pro tyto bývalé „elity“ zrovna nejsnadnější. Dnes bych si troufnul říci, že 80% úspěšných podnikatelů pochází z této nešťastné situace, která vzbuzuje mnoho nesmiřitelných morálních problémů.

Jen velmi málo slušných lidí si žádalo o „proplacení třetího odboje“. Většina slušných lidí, kteří se nechtěli kompromitovat spoluprací s komunisty se uzavřela často do intelektuálských pozic knihovníků, archivářů, historiků, učitelů i lékařů. Podivnou shodou náhod jsou dnes tyto profese neustále na talíři, nakolik se budou jejich současné zásluhy honorovat a v budoucnu vlastně hodnotit i úhlem důchodového zabezpečení. Pochopitelně je to jako s principiální dlouhodobou diskriminací žen. Domácí péče byla, je a vždy bude samozřejmá. Péče o statky nevýdělečné, umělecké a historické je stejně samozřejmá a vyplývá buďto z morálních přísah lékařů nebo nejvlastnějšího kulturního zájmu.

Když věc shrneme, zasloužilý intelektuál, příslušník skepticko – demokratické kavárny a mnohdy i sluníčko je opět disidentem ve vlastní zemi. Takový novodobý „disident“ není však natolik agresivní, jako naši skvělí podnikatelé, kteří jsou zoufalí z každé drobné změny podmínek na trhu a bez dotací by mnohé jejich obory nefungovaly nebo nepřežily. Tak jsme sanovali banky, firmy rodinného stříbra, vodohospodářský a energetický komplex, mimo Českých drah prakticky celou dopravu. Podali jsme je rukou neochvějnou do chytřejších a schopnějších rukou soukromníků. Mám z toho všeho ovšem jakousi podivnou pachuť dodatečné morální prohry. Agresivní kariéristé si opět chtějí připisovat zásluhy o národní hospodářství. To prý jen oni produkují naše bohatství, bez nich bychom umřeli hlady. Pravá pravice.

Já jsem v tomto smyslu spíše levá pravice. Zisk podnikatelů je pochopitelně meritem věcí, ale zisk školství, kultury nebo i filozofie je sice nesnadno a nesrozumitelně přepočitatelný na zisk společnosti, ale existuje. Bez kultury obklopující naše památky by nebylo turismu a doprovodných zisků z pohostinství. Pochybuji, že je v tomto podnikání kalkulován příspěvek na kulturu v daném místě. Když se památka vyčerpá a ztratí na zajímavosti (třeba Moravský Krumlov) nekřísí ji podnikatelé, ale stát, daňoví poplatníci. Podnikatel sbalí krám a jede za ziskem na lepší.

Při hodnocení zásluh je tedy nutné započítat komplexní jevy našeho života, nejen souhrn platových údajů daného jedince. Bohatší vrstvy si mohou vhodně investovat a ušetřit peníze na stáří. Disidenti kulturních a jiných maloobratových činností nemají v tomto světě primitivně viděných zásluh žádnou šanci. Primitivní, resp. pozitivisticky nazírané zásluhy nejsou žádnou pravicovou podstatou zásluh. Jsou jenom ukázkou nesoudného egoismu, narcistního přeceňování jedince, který by bez podpory celé společnosti neměl tolik příležitostí k zásluhám, které si příliš monopolizuje. Ne, že bych tuto logiku nechápal, ale takové pravicovosti se musím tak akorát smát.

Pravicovost skutku tkví ve spravedlivém a komplexním uznání všech smysluplných zásluh. Bez zbytných věcí, které nemůžeme nebo neumíme všichni efektivně zkonzumovat, se svět obejde jen zdánlivě. V krátkodobé konjunkturální perspektivě, která může mít mnoho dalších společenských zatížení, ačkoli jistý jedinec již shrábne zisk a uplatní své produkční zásluhy i v důchodovém procesu. Co je na tom spravedlivého? Smyslem této úvahy není paušalizovat a házet zasloužilé podnikatele do jednoho pytle, ale jejím účelem je ty v podstatě parazitující podnikatele z tyglíku zásluh také efektivně odebírat. Jestliže měli svoji amnestii rudí podnikatelé Klausovy éry, měli by svou amnestii mít i slušní kulturní disidenti dneška a rozhodně i ponížení nepřizpůsobiví, kteří přivodili našemu hospodářství jen zlomek ztrát oproti první generaci našich zasloužilých podnikatelů, či přesněji spíše zbohatlíků. Být zbohatlíkem není zásluha. Zásluhou je inovace, reforma nebo vynález. Tedy v podstatě jen intelektuální činnost.