Volby koalici Spolu prohrají pohůnci

Vlády se mění a není mezi nimi příliš velký rozdíl. Nakonec všechny musí řešit velmi podobné vleklé problémy. Horší jsou ovšem ty, které k tomu zneužívají disciplinaci, tedy nátlakují jakousi názorovou a postojovou poslušnost.

Jisté názorové politické skupiny jsou uzavřeny jakékoli diskusi, ačkoliv se dokážou tvářit, že diskutovat chtějí, ale otázka již bývá okleštěna a uzavřena. Takové strany mají prostě svou pravdu a mají na ni politická usnesení, jako by se pravda nedala obhájit v otevřené diskusi. Takto se plíživě blíží totalita. V politickém éteru zajišťují uzavřenou disciplinaci názoroví pohůnkové. Jejich rejstřík výhrůžek je známý. Od nadávek, přes přímé vyhrožování nebo zcela neobsažný posměch s nimi nenavážete žádný smysluplný kontakt. Jedině byste vytrvale papouškoval jejich poučky o problému.

Musíme se v blízké budoucnosti postarat o řádnou analýzu, co a jak tyto pohůnky motivuje. Může to být víra, výhody nebo skutečné peníze, případně výhodné postavení. Jedním slovem privilegia, která lze pozorovat vždy a všude. Takové okruhy nejsou ochotny ani schopny reformovat samy sebe. Vždy to bude souručenství nebo gang, prostě nějaká zbabělá „síla“ skrývající se za „svaté zájmy“.

Pohůnka nejlépe poznáte tak, že vám do očí tvrdí, co si myslíte a pak vám možná i velkoryse tu a tam předestře, co si myslet podle něj máte. Vyžaduje to při každém kontaktu, při setkání, interakci, prostě jako děžurnaja na chodbě hodinového hotelu. Pohůnci nejsou vůbec neschopní. Naopak jejich nevyužité potenciály strádají a tak je jakýkoliv příruční šikan příjemným stvrzením identity, kvality a vyvýšeného postavení. Pohůnci se o hlasy voličů neucházejí, oni je vyžadují, vymáhají ba dokonce vyhrožují. Strašení a silná slova, hyperboly, to je jejich výzbroj. Často jsou jejich tvrzení tak neuvěřitelná a trapně bezobsažná, že se již neobejdou bez nadávek a ponižování odpůrců a priori.

Z kultury pohůnků prožívám nepřetržité znechucení. Musím doma cvičit jakousi vůli se jim znovu a znovu postavit a čelit myšlenkovému hnoji bez argumentace. S pohůnky je prostě radosti a lásky, čehokoli pozitivního pomálu. Na sociálních sítích to léta finguje díky anonymitě. Pamatuji rané doby základního chatování, které bylo doprovázeno setkáváním na denním světle ve skutečném světě. Tam se často zjistilo, že názorové rozdíly nejsou tak velké a není třeba „disciplinovat“. V těch časech bylo možné se s odpůrci i spřátelit a tu a tam si skutečnost společně vysvětlit. Často se zjistí, že mnohé odrůdy názorů lze i normálně tolerovat, protože ničemu ve skutečnosti neškodí. Nepotřebujeme ve skutečnosti politickou inkvizicim, naopak je naším úkolem ji zase načas svrhnout a podívat se na ledví jejího uspořádání. Poučit se z toho a v budoucnu vyžadovat striktně neprivilegovaně pravidla na všech.

Jediné, čeho se lze oprávněně obávat, je možnost, že už je pozdě a obšancování společnosti je již za zenitem zglajchšaltování. I to je možné, pokud se organizace pohůnků podobá řízené mafii, máme jen málo šancí obrátit tuto zemi k lepšímu, aby sloužila země i nám a ne jenom my jí. Potřebujeme neovlivněné hluboké a poctivé diskuse podle ideálních vědeckých pravidel. Žádná jediná pravda nemůže vládnout. Možná, že i taková je, ale všichni lidé ji nedokážou přijmout. Přesvědčení a osvícení mají právo a možnost vysvětlovat a jedině tak ovlivňovat. Bez svobody v kultuře pohůnků zakrníme a rezignujeme. Pohůnci drtivou většinou sami nic nevymyslí a nevytvoří. Proto nám hrozí zejména kulturní a posléze i ekonomický úpadek, pokud nepřekročíme svůj stín a nevymkneme se mu za plentou směrem ke svobodě.