Vlastní Bůh podle Ulricha Becka

Velmi inspirativní publikace na téma sociologie náboženství, která poukazuje na Mírotvorný a násilný potenciál náboženství. Na kterou stranu se náboženství přikloní?

V první kapitole se na pozadí deníkových záznamů nizozemské židovky Etty Hillesum zamýšlí nad vnitřním pojetím Boha. Etty Boha oslovuje bezprostředně prostřednictvím promluvy sama k sobě. Vynalézání Boha i vynalézání sebe splývají přirozeně v jedno. „Její“ Bůh neví nic o herezích, o křížových výpravách, o nevýslovné brutalitě inkvizice, o reformaci a protireformaci ani o nábožensky motivovaném terorismu masových vražd. Její vlastní Bůh je prostý teologie, dogmat, je slepý k dějinám, a snad právě proto milosrdný a bezmocný. (str. 11) Rozhodně zájemcům mohu jen doporučit její strhující zápisky o možném přístupu k životu: Etty Hillesum, Přervaný život: deníky Etty Hillesum 1941 – 1943, J.G. Gaarlandt, ed., Kostelní Vydří 2005.

Etty holokaust nepřežila, přesto ve svých zápiscích svým vrahům odpouští. Tento kontroverzní přístup není lemován žádnou alejí hrdinství. Předpokládám, že její jméno dosud znal jen málokdo. Podle zprávy Červeného kříže byla Etty zavražděna 30.11.1943 v Osvětimi.

Církevní smýšlení takového „vlastního Boha“ není schopno přímočaře kooptovat. Církev vytváří sice bohulibé společenství, které může být mnohým oporou, ale není zárukou nezávislosti Boha. Nezávislostí se míní nějaký komplexně pojatý, ale i zaujatý výklad. Sekularizace moderní, zejména evropské, společnosti však takto rozpouští společně sdíleného Boha až k libovolnosti mnohoznačných hnutí a proudů New Age, jehož výrazem je dnešní spirituální esoterika. Společenské sdílení je zde v trvalém rozporu s pojetím osobní svobody, kterou autor nazývá individualizací.

Ve druhé kapitole nastiňuje autor rozdíly mezi náboženstvími a jejich ztotožňování s „civilizacemi“. Shledává s určitým překvapením, že se náboženství stále vrací i navzdory předpokladům mnoha revolucionářských myslitelů, kteří tvrdili, že náboženství se rozpustí vzděláním společnosti. Teorie sekularizace je dědičkou historické kritiky náboženství z dob evropského osvícenství, jak ji formulovali Feuerbach, Marx, Nietzsche nebo Freud. Genealogie sekularismu byla tímto způsobem sestavována jako triumfální emancipace racionality a svobody od světské arogance a zabedněnosti náboženství. (str. 29)

Sekularizace sice zbavuje náboženství moci, ale proměňuje ho v útulek dobrovolné spirituální snahy pochopit sebe a svět. To věda musí dnes vykládat svět a předkládat jej ke schvalovacímu právnímu překladu vládnoucím elitám společnosti. Sekularizace se ovšem prozatím stala pouhou evropskou zvláštností. Jinde ve světě se upevňují převážně konzervativní náboženské struktury přímo ve státních institucích.

Třetí kapitola shledává prvky tolerance a násilí ve světových náboženstvích. Dotýká se všech doprovodných otázek jako jsou globalizace, kosmopolitismus, nacionalismus a různé další specifické inkulturace. Při všech různých úvahách o aspektech různého náboženského chování autor poznamenává: V rozostřených formách víry ve vlastního boha by mohla vzniknout … synkretická tolerance, která se obrátí proti výlučným snahám monoteistických náboženství. (volně str. 70) Jistý předobraz je možné vidět v Japonsku. Pro tamní obyvatele není žádný problém navštěvovat šintoistické svatyně, odbýt sňatek podle křesťanského obřadu a nechat se pohřbít budhistickým mnichem.

Na závěr kapitoly autor představuje 10 tematických tezí k problematice potenciálu náboženství. V následující čtvrté kapitole se vrací k historii hereze v křesťanství, které interpretuje jako dějiny individualizace. Jako příklad moderní církve vlastního boha uvádí Amnesty International, což je velmi ilustrující. (str. 102)

Jedním z prvních odvážlivců, kteří zásadním způsobem kritizovali onu bazální křesťanskou intoleranci, zakořeněnou v katolické inkvizici a světských exekucích, s odvoláním na lásku k bližnímu, byl Sebastian Castellio ve své knize De haereticis (1554). Jistou dobu spolupracoval s proslulým reformátorem Kalvínem, ale jen do popravy prvního protestantského kacíře Michaela Serveta. Tuto událost považoval za zradu základní lásky k bližnímu. Pro jistotu nemá tento myslitel na české wikipedii vlastní stránku. Musíte hledat v zahraničí. Sebastian se prostš ptá, co znamená slovo kacíř tváří tvář faktu, že Bible je plná hádanek, nad nimiž se setkávají synody a koncily a občas se rozcházejí bez jakékoli shody na problému. A nejadnou jsou tu kacíři, kteří jsou ochotni umřít jen z důvodu svého přesvědčení o výkladu, které nastoluje jejich vnitřní svědomí.

V páté kapitole autor nastiňuje několik modelů uspořádání náboženství a společnosti, nejenom náboženství a státu. V šesté kapitole se autor obrací k budoucnosti náboženství. Bylo by velmi problematické zde tyto skutečnosti náznakově líčit. Redukční zkratka by nepochybně oslabila možný účinek v úvahách nejednoho začínajícího fundamentalisty. Některá stanoviska a budoucí explanace jsou zde na indexu, protože se jim věnuje jen vypjatá částečná pozornost. Například se zdůrazňují místa v Koránu, která vypjatě nabádají k násilí, ale již se nezdůrazňují místa, kde se toto násilí odsuzuje nebo nabádá k milosrdenství. Právě posun k individualizaci zde vidí autor jako formu zcivilizování islámu. Ale ani tento krátký příklad není přesný v tom, čeho se lze v celku dočíst.

Nebudu komentovat, že doslov k publikaci napsal Tomáš Halík. Zamyslím se krátce nad částí názvu závěrečné šesté kapitoly. Přináší otázku: Mír místo pravdy? S touto otázkou se celkem ztotožňuji i já sám. K čemu je trvání na nějakých ostře vymezených pravdách, povedou-li k obecnému ničení nebo i zániku národů či civilizací. Co vede fundamentalisty všech stran za vítězstvím jedné pravdy? Což není například jaderné odstrašení skutečně odstrašující. Jasně, zvuk atomové bomby už nikdo nepamatuje, ale důsledky jsou mimo pochybnost. Dokážeme se desetkrát zničit, ale dokážeme se desetkrát obrodit? Nechtěl bych v tomto ohledu experimentovat. Doufám v udržení míru, jako v poslední naději našeho bezmocného kolektivního svědomí.