Vítači neonacismu, sluníčka neonacismu, svatí apokalyptičtí monokulturisti

Pojďme všechno obrátit naruby! Kdo hlásá toleranci, provokuje. Kdo hlásá lásku, vyvolává nenávist. Kdo vidí lidská práva, je pseudohumanista.  Vox populi, vox popapuli.

Jedna z nacistických iracionálních představ o světě se týkala obráceného vnímání prostoru, ve kterém žijeme. Představovali si, že země je dutá, a my žijeme v klamu uvnitř v omezeném prostoru. Odtud také podprahově pramení požadavek „lebensraum“ (=životní prostor). Do čela odborných institucí byli jmenováni spolehliví diletanti. Okamžitě po převratu se nic negativního neprojevilo, stroj společnosti běžel ze dne na den dál. Omezení svobodné iniciativy a nakupení svévolného rozhodování vedlo k úplnému selhání a rozkladu tohoto „dutého“ systému. Do čela institucí se po válce namnoze vrátily osobnosti schopné s jistotou rozlišit co je konvexní a co konkávní, resp. rozdíl mezi vypuklým a vydutým. Tenkrát nikdo nepochyboval, že otevřená společnost je zárukou míru a stabilizace.

Když si USA myslely, že „definitivně“ porazily druhou světovou velmoc (sovětské) Rusko, šlo o podobnou iluzi. Vítězství bylo jaksi duté. USA nepřevzaly jaderný arzenál Ruska. Naopak správci tohoto arzenálu se ochotně vrátili k politice konfrontace. Ve všech multipolárních mocnostech, myslím tím země s jadernými zbraněmi, stojí za politikou, a často i nad politikou, vojensko-průmyslový komplex. Nic nenormálního, až na to, že tyto osoby a jejich globální ambice nikdo nezná. Mnozí se vzrušují nad tajemností našeho ústředního miliardáře Kellnera, ale mnohem tajemnější jsou zcela anonymní osoby obchodující se zbraněmi. Znáte, kromě Kruppa, nějakého současného populárního zbrojaře? Přitom tito významní globální (=celosvětoví) hráči tvoří skrytě naše zásadní problémy. To oni rozpoutali migrační krizi a dál na ní profitují prostřednictvím paniky a strachu. Nyní vám navrhují, abyste se ozbrojili, místo toho, aby zavedli důsledné embargo dodávek zbraní do konfliktních oblastí světa.

Široké lidové vrstvy však nedemonstrují proti těmto viníkům problémů. Obracejí svou pozornost vůči svým elitám, které tak nesou nepřetržitou kolektivní odpovědnost za všechny globální problémy, jimiž se nechceme zabývat: hlad, sucho, McDonald, drogy, obchod s lidmi apod. Nechceme se tím vším zabývat. Elity jsou tu od toho, aby k nám tyto problémy neprosakovaly, aby už bylo království Boží na zemi.

Jak ve svém značně nadčasovém díle (Teorie elity a problém elity, Academia 1968) naznačuje Miroslav Jodl, zásadním problémem je, že elit je nadbytek. Potvrzuje se to z mnoha stran. Elitou je takřka každý. Ve druhém díle trilogie Lidé, roky, život Ilja Erenburg popisuje osudy intelektuální elity, která zmizela v prvních dnech Vlastenecké války v první linii. Když to čtete, svírá vás dojem, že je to nenahraditelná ztráta. Určitě je, ale podle principu: Každý je nahraditelný, byla nahrazena časem i tato generace intelektuálů. Problémem ovšem je, že tyto nahrazené elity nepřestávají být elitami, jenom přicházejí o moc a přecházejí na okraj společnosti, kde často vstupují do služeb globálního nebo (hurá, radujme se) národního zločinu.

Elity jsou konfrontovány s požadavky ze všech stran, měly by sloužit, nemají často vlastní hlas a jsou tedy největší oporou onoho psychotického dojmu matrixu bezvýchodné moderní společnosti. Jejich největším veřejným problémem je, že si vědí rady. Elita znalostí a zkušeností je velice žádaná a nezbytná, pokud není zrovna neomarxistická a multikulturní. Potřebujeme elitu pudovou, která půjde s námi s lidem přímou cestou, ještě dnes, k vyřešení letitých problémů. Jeden můj známý fyzioterapeut říkává svým pacientkám s nadváhou: Jak dlouho jste tu váhu nabírala? Deset let? Teď byste měla deset let hubnout. Na to nikdo čekat nebude. Chceme zhubnout, hned! A jestli jsi elita, tak to hned zařídíš. Kdo nepracuje, ať nejí! Proto je obecně finanční hodnocení elit z většiny nízké.

V dnešní době, kdy svoboda vyjadřování je na svém vrcholu, a přesto mnozí vykřikují, že: cenzura! totalita! Kdo pamatuje strojopisné opisování zakázaných knih, fronty na nové knihy ve čtvrtek, rušení signálu Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky, těžko na dnešní paniky skočí. V dnešní svobodné době může být elitou každý. Stačí zaklít některou mantru: neomarxistááá, multikulti dobrosééér a hnedle jste na jedné lodi s elitou, která má moc označovat a vysvětlovat.

Nejsem pro ozbrojení naší současné rozsáhlé až přebujelé národní elity. Nejsem pro vágní určení možnosti, zvolit si svého teroristu lidovým hlasováním na místě. Lynče a lidové soudy, to už tu bylo. Intelektuální elita je totiž ve stejném postavení jako islám. Její znalosti jsou zcela irelevantní. Nejsou žádnou vědou, kterou by nemohl komentovat kdokoli s libovolným hodícím se znaménkem. Ten je neomarxista, ten zas sluníčko a ten multikulti vzadu… no však to znáte. Nemáme daleko k pojmu intelektuální teror, nebo multiterorista, dobroteror; ó jak zlověstně to zní: sluncterorista. V době, kdy se nikdo nehodlá zodpovídat z libovolného označení kohokoli čímkoli, což nám zařídil pan prezident svojí nesvéprávnou neonacistickou rétorikou a postupně hnědnoucí vláda.

Neonacisté v této chvíli triumfalisticky povstanou a zahrozí: Vidíte, jsme stejní. Vy taky označujete a nenesete odpovědnost. Ne, nejsme stejní, nehrozíme násilím a eliminací, deportací, ponížením, likvidací. Naopak, snažíme se vás svými paprsky blahodárně ohřát, multikulti obejmout a integrovat, případně žít a nechat žít. Což o „normálním“ neonacismu, založeném na vyloučení spoluobčanů prostřednictvím kulturního rasismu, nás, příslušníků nadřazeného výkonového a jediného správného světa. Ačkoliv máte možnost svobodně tvrdit úplný opak, tak právě podle toho se pozná ona svoboda slova. Toto laciné popírání přirozeného výchozího dobra, je jenom jedním z řetězce popírání: popírání holokaustu, popírání kolonialismu, popírání sametové revoluce, popírání reality jaderného odstrašení, popírání možnosti míru.

Ve skutečnosti nám nicotným chaotickým buňkám vrženým do vesmíru nezbývá než naslouchat a pinožit se s obstaráváním denního života. Dokud se nestaneme elitou! Potom…