Učitelé, lékaři, ale také třeba knihovníci nebo archiváři a další či související personál.

Ti všichni byli okradeni o řadu let zasloužených jistot. To ne oni si berou žáky, pacienty a další osoby závislé na jejich službách za rukojmí. To politické garnitury zneužily odpovědné chování.

Podfinancování se stalo nejvyšší metou politiků všech našich dosavadních vlád. Jenomže každá legrace jednou končí. Nechci samozřejmě zapomínat např. ani na kulturu, ale to by ten seznam byl pro jeden článek neúměrně dlouhý.

Podle levice či pravice se dosud daly humanitní obory donekonečna ždímat díky přirozené odpovědnosti za svěřené hodnoty nebo adepty péče. Šlo o princip levné ekonomiky, která jasně nekoresponduje s úrovní hodnocení práce na západě. Na základě levné práce u nás přežívají netvůrčí firmy, které by jinak dávno zanikly a uvolnily svoje kapacity i kapitály zdravě se rozvíjející, konkurenceschopné a nezávislé ekonomice.

Samozřejmě to nelze veřejně přiznat. Dotační programy zachránily, a dokonce vytvořily, desítky zbytečných firem. Lobby vytvořená kolem dotačního komplexu se zcela vymkla kontrole. Desetiletí zde sledujeme odškodnění podnikatelů za kdejakou turbulenci počasí nebo politiky. Například odškodnění firem po embargu proti Rusku. Proč se dnes kdokoli diví, že pohár přetekl? Politika zprava do leva selhala vůči odpovědným lidem, kteří nesli služby „prosperity“ na svých bedrech.

Intelektuálové obecně svůj boj prohrají. Pro levicového voliče jsou humanitní obory neproduktivní a nepracující rukama zcela nepochopitelné. Samozřejmě dokud se neocitnou lidé v ohrožení života, pak se najednou mohou ve vděčnosti téměř přetrhnout. Pravicový volič se zase zalyká závistí, že by si někdo mohl vydělat peníze bez prodejního rizika. Podnikatel totiž podléhá psychologickému stresu, že za svá podnikatelská rizika musí být nadprůměrně ohodnocen. Pokud se mu začnou přibližovat obyčejné intelektuální profese, bude tím popřena jejich výjimečnost, coby vládců ekonomiky.

Zmítáme se ve falešných idejích. Ušetřené rozpočty věnované na budoucí vyrovnávání problému krize z poklesu ekonomiky jsou stejnou utopií jako idealizované rovnostářské systémy socialistické levice. Obojí je neuskutečnitelný extrém. Vždy musí jít o věcný kompromis. Například dosažení pozitivního srovnatelného rozpočtového výsledku, který pak zhmotňuje mezinárodní rating v možnosti výhodného vypůjčení kapitálu je vlastně paradoxem. Šetřete, nepůjčujte si a my vám výhodněji PŮJČÍME.

Rozhodně bychom měli realizovat jen reformy, které je schopna schválit i opozice. Politika zavádění a rušení překrývá možnost úspěšného řešení problému.

Bohužel se neumíme poučit z dobrých zkušeností v zahraničí. Nakonec jásáme, že u nás migranti nechtějí zakotvit. Tak je tu krušno, že k nám nikdo nechce. No skvělý výkon. Třicet let po revoluci se nepodařilo navrhnout a zrealizovat u nás třeba dělené dopravní značky. Přikázaná rychlost ve dne a v noci. Do toho nám jistě nebude mluvit ani západ, ani východ, dokonce ani Čína. Cosi to o nás vypovídá. Nechceme být spokojeni. Raději budeme všichni nadávat, hlavně když to ostatním také nepůjde.

A to naše pověstné drobné lhaní do kapsy. Nebývale se zvětšilo křesťanské uvědomění vůči migrantům a islamismu, ale objektivně se kostely nenaplňují. Dokonce jsme svědky hrdinských nenávistných výpadů vůči menšinám ze strany katolické církve, za něž se udělují nevyzvednuté prezidentské řády. To potom vede k dojmu, že je pro křesťanství normální podporovat snahy o genocidu migrantů na Turecko Syrském pomezí. Když se nepovedlo zřídit koncentráky na severu Afriky, jistě se to povede v režii Turecka.

Bohužel k tomu EU mlčí, čímž dává zelenou nelidskosti, již údajně tak vehementně hájí. Bez soudního procesu vůči Islámskému státu se nikdy křivdy v regionu nesrovnají. Jistě by z takového procesu islamisty osvobozující Turecko nevyšlo se ctí, a možná ani sama Evropa. Po válce v bývalé Jugoslávii k procesům došlo. Asi se neuskutečnila všechna možná spravedlnost, ale ujasnilo se, co je to válečný zločin. Ukázalo se, kde jsou hroby a kolik obětí tam leží. Zpochybňování podstaty tehdejších zločinů je mnohem těžší.

Stávku učitelů chápu jako příznak snahy o zlepšení důstojnosti profese. Jistě jsou lepší a horší učitelé, stejně jako horší a lepší podnikatelé či politici apod. Může být však kritika zřejmé menšiny argumentem k postupu vůči celé společenské komunitě? U nás může. Na příkladu nepřizpůsobivých a migrantů a Romů můžeme denně vidět generalizující odsudky využívající kolektivní vinu. Tato bludná politická metodika se u nás stala fetišem moci. A to je důvod podpory každého odporu vůči této populistické redukci světa, která není již žádnou pokrokovou metodou, ale náhubkem na svobodě a spokojenosti lidí. Lidé se poznají podle toho, že umějí být často spokojení, dokonce v nespokojenosti hledají chybu napřed u sebe. Nasadí všechny síly pro toho, kdo s nimi slušně a důstojně zachází.