Trochu jiný pohled na kamínek z Wisconsinu

Novinářská láce se v detailech projevuje ultra ideologicky a ještě mnohem špinavěji než politika sama. Komentář zdejšího redaktora Milana Vodičky fabuluje vlastní dojmy z kusých informací, ale hlavně zamlčuje, kdo …

... zaplatil celou akci přemístění kamene za 50 tis dolarů. Částka byla uhrazena ze soukromých darů. Rozpočet daňových poplatníků neutrpěl, jak by se snad po přečtení článku mohl poloinformovaný čtenář domnívat. Na naše poměry nevídaná věc. Ukazuje hloubku upřímnosti společenského vědomí, které chce napravit chyby minulosti, což znamená se od nich ostentativně distancovat.

V našich poměrech by to třeba znamenalo, že by se vykoupil provoz prasečince u nepojmenovatelného tábora v Letech ze soukromých darů všech českých obyvatel. Tím by se symbolicky dalo romské komunitě najevo, že si jí vážíme a nestrpíme nedůstojnou přítomnost smrdutého provozu, který snad nikdo úmyslně vůči Romům neinstaloval. Kdybychom něco takového dokázali, pak by se dalo mluvit o obratu, že chceme získat zpět důvěru Romů, že myslíme jejich revitalizaci vážně. Staletí diskriminace vytvoří různé šrámy. Pokud společnost chce učinit konec někdejším praktikám a myšlení, musí vytvořit vzájemně důvěryhodné podmínky. Takové podmínky by samozřejmě měli vytvářet i Romové. Nepochybně se o to někteří snaží, stejně jako někteří majoritní árijští Češi.

Zpět ke spornému kamínku ve Wisconsinu. Pokud se líčí, že šlo o nějaký titulek, tak to rozhodně  původní článek AP  nikde netvrdí. Pokud se celou věcí zabývala, byť kvůli indiánskému pohřebišti, nějaká historická komise opatřující odborné dobrozdání k přemístění kamene, lze předpokládat, že nešlo jen o nějaký náhodný titulek. Mohlo jít o zavedený pomístní název. Každá obec mívá své pomístní názvy, které v mapách oficiálně nenajdete. Nejčastěji se vyskytují v kronikách nebo memoárech místních patriotů. Ještě i já jako dítě pamatuji, že se hospodám v Braníku říkalo po starých majitelích navzdory oficiálním názvům. Také jsem se setkal s tím, že lidé dál říkají obchoďáku podle původní prodejny a dál mluví o Delvitě, i když dnes už je to Billa. Podobně to mohlo být s oním kamenem. Neznám bohužel žádné místní historky s kamenem spojené. Ale mohly mít rasistickou konotaci. Možná se tomu místu mezi studenty tradičně říkalo hanlivě: „sejdeme se u negerský hlavy“, kdo ví. Vyloučit to nelze.

Ať je to tak nebo tak, jde o velmi pěkné vstřícné gesto, které může lépe zahojit rasovou trhlinu mezi bílou majoritou a barevnými menšinami. U nás veřejné mínění k nějakému hojení nijak nedorostlo, což je škoda. Podobně laděné články ve stylu  redaktora Vodičky  tomu také rozhodně nepřispějí.