Trh s energiemi selhal, asi jako multikulturalismus …

Oblíbené žonglování politiků s pravdami se nejlépe prezentuje na tom, když politici obviní nějaký princip, že ten to vše zavinil. Pak se nemůžeme bavit o tom, že se to zadrhlo na zabedněném trvání na univerzální politické pravdě.

Z podstaty věci principy fungování nemohou selhat. Naopak. Většinou principiální fungování naopak poukazuje na naši deformaci přístupu k principiální záležitosti. Trh tedy v případě energií neselhal, on jenom nelhal a poukázal na naše špatná strategicko – politická rozhodnutí, která nás dnes vedou k umělé regulaci trhu.  Zastropování cen  je líbivé řešení populistického typu, kdy je možno zastřít skutečné příčiny eskalace ceny komodity.

Cena komodity na trhu eskaluje jen ze dvou důvodů. Prvním je zásah „vyšší moci“, tedy katastrofa, výpadek těžby, technologická chyba apod. Trh reaguje na reálnou bilanci dostupnosti. Pokud hrozí, že dostupnost komodity bude snížena, cena pochopitelně roste. Nikomu se to nehodí, ale musíme se přizpůsobit. Druhým důvodem je ovšem politická agenda, která vyvolá umělý nedostatek komodity, například sankce, válka, politická regulace a „odborné ovlivnění“, (tak nazývám v současnosti výstižněji korupci).

Ceny energií zcela přirozeně reagují na eskalaci sankcí vůči těžební velmoci, která si dlouhodobě zajistila dodavatelskou technologii – plynovody, které komoditu dopraví v reálném čase v potřebném množství. Tržní aktéři dnes ovšem nevěří ujišťování, že potřeby průmyslových států Evropy budou zcela saturovány dodávkami zkapalněného amerického plynu nebo jakéhokoli dostupného plynu. Jak by mohly věřit, když „myšlenkově silné“ strany nabádají k nákupu či pletení svetrů na zimu? Politici plánují sníženou teplotu ve vašem domově, v práci, ve škole, i v tramvaji. Jak by mohly trhy věřit, že bude komodity dostatek? Nic přesvědčivého se v tomto směru neděje. Lžeme si do kapsy. Je to zcela realistická výpověď trhu o neochotě západu a východu jednat o mírové spolupráci.

Jaderné velmoci si ukazují svaly jako kulturisti na mistrovství. Přitom je všem dopředu jasné, že se ničeho v této patové situaci nedá dosáhnout. Vůči Severní Koreji se sankce uplatňují desítky let a kde je kýžené svržení režimu? Kde je jistota, že nevyrobí dříve či později jadernou bombu a její strategický nosič? Podobně je to s Íránem. Ano, jsou to přiblble brutální režimy, ale sankce je neodrovnají. Sankce vždy vedly jen k vyostření situace a k přímé válce. Marně se snažím vybavit nějaký klíčový případ, kdy se jasně ukázalo, jak sankce napraví nějaký režim a nepřátelé se spřátelí a odpustí si bez potoků krve. Když západ vyhrál studenou válku, mohlo by se o tom uvažovat, ale západ nevzal Rusko čestně do rodiny národů. A v tom je ten háček. Frustrace z ponížení a křivd se vrací jako bumerang. Princip zničujících sankcí vede postižené k odvetě.

Přitom bez mírového soužití nelze naplnit „evropské hodnoty a ideály“ o svobodě a volné trhu či prosperitě. Bez volného pohybu obyvatel – principiálně multikulturalismu, volného pohybu kapitálu, který nelze uvažovat v systému sankcí, nelze prosperovat ze všech výhod tržního uspořádání. Zastropováním cen energií budeme jen lhát a zatemňovat, kdo zavinil a kdo jiný zaplatí za deformaci trhu. Principy nemohou za to, že někdo přijde s deformační „univerzální pravdou“. Univerzální pravdy mají jen dočasnou platnost. Vždy nakonec vyžadují reformu, protože byly jen deformací skutečnosti k obrazu kohosi.

Tato současná krize je strašná a nebezpečná, protože lež o nepřípravě války se prohlubuje. Příprava války je v západní provenienci trestná. Jedinou výjimkou je jakési spojenectví, rozuměj NATO, které ovšem má mít jen striktně obranný charakter. Zdá se, že tento obranný charakter chce kdosi zneužít k rozpoutání katastrofální války, jen kvůli zachování tváře pár páprdů. I mocní páprdové se ovšem musí přizpůsobit, aby se již brzy nestali jen nepřizpůsobivými vyvrheli.

Jak může provenience NATO vyhlašovat nějaké absolutní pravdy, když se ani uvnitř není schopna shodnout na několika zásadně jednoduchých principech. Turečtí Kurdové jsou pro někoho teroristi, ale v téže alianci jsou pod ochranou osvobozeneckých tendencí lidských práv. Podobně nedomrlé je stanovisko k Palestinské otázce. Jak chceme svět poučovat o našich, tak „univerzálních pravdách“, když si je neumíme sjednotit a projednat ani mezi sebou? A neměli bychom tím začít? Je to totiž jediná cesta ke světovému míru. Mír není v rozporu s utrpením Ukrajinců, Rusů, Kurdů, Syřanů, Súdánců, Afghánců, … Je v rozporu s majiteli univerzálních pravd. Ale kdo to je a jak ty pravdy zní? Multikulturalismus selhal, trh s energiemi selhal? Vážně se chceme houpat na tomhle naivním koni? Já tedy ne. Proto občas musím napsat mírovou agitku o univerzální pravdě míru. Mír je princip (sama pravda je princip a ne komodita), který funguje jen při čestném jednání, odpouštění, kompromisu, velkorysosti a kultivaci. Malé země by mohly listovat svou historií a vyprávět, kolik toho musely odpustit či strpět. Nakonec i dnes. Velkorysé Německo souhlasí se vstupem nových malých zemí do EU, ale za cenu, že bude zavedeno většinové hlasování, které vyrazí z ruky malých zemí právo veta proti diktátu velkých zemí. To je snad nějaká pravda?