Trefné. Dostal jste mne zejména studem za to, že jste zdravý, když jste v kontaktu s handicapovaným. A stejně trefné je, že si jeden uvědomí, jak se má vlastně dobře, a jaké má bohatství, když uvidí někoho, kdo je na tom hůř. Svým způsobem je legrace, že tuhle myšlenku jde iterovat, protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř. Beznohý vozíčkář si pochvaluje, jak je na tom skvěle, když se podívá na kvadruplegika, slabozraký si uvědomí, jak velký je dar vidět aspoň něco málo, když se setká se slepcem, a takto bychom mohli pokračovat. Doporučuji přečíst knihu Skafandr a motýl, je o příběhu chlápka, který byl zdravý, úspěšný, měl milenku, a najednou bác, jediné, co mohl dělat, bylo mrkat jedním okem. Přesto zvládl napsat tuto knihu, a pár dní na to zemřel. Tenhle vskutku absurdní příběh se opravdu stal, napsal jej holt život.

Přijde mi, že nejvíc doceníme, pokud si můžeme vyzkoušet, jaké to je v cizím kabátě. Já si (jako věrohodnou zážitkovku) vyzkoušel nanečisto pohyb na vozíku, a zkusil jsem si i tu kompletní paralýzu, kdy můžete pohybovat jen jedním víčkem. Nevěřili byste, jak obtížné je vyjádřit jakoukoli myšlenku, i když se vám pokouší ten na druhé straně maximálně porozumět.

P.S. Na vysoké jsem přicházel jako služba v počítačovém labu do styku se slepci. Vůbec jsem nevěděl, jak se k nim chovat, tak jsem byl zticha jak myška. Dnes se musím smát, jaký jsem byl (neúmyslně) blbec, když jsem sám přestal vidět. Najednou velmi dobře rozumím, že ztichnout je to nejhorší, co můžete nevidomému udělat. Ale on si to člověk musí vyzkoušet, aby chápal. Přijde mi, že by hrozně pomáhalo, kdyby si to zkoušela děcka v útlém mládí na škole. Jednak kvůli tomu, že v tomhle věku ještě nemají žádné předsudky, ale pouhou zvědavost, a za druhé, že by si pak uvědomovala spoustu detailů, které jim jinak nedochází. A ohleduplnosti a vstřícnosti by přibylo, většina chyb se neděje ze zlé vůle, ale z neznalosti...

Tak si ještě přečtěte Via lucis a jsem si jistý, že to Vám spadne brada. Hluchoslepost je postižení, které Vám sebere prakticky všechny možnosti komunikace. A přitom hrdinka (kniha je podle skutečného životního příběhu!) dokázala i vystudovat vysokou školu. Jsou věci, které se vymykají lidskému rozumu. Ale dává to naději, že žádný problém není neřešitelný, když má člověk odvahu a skutečně pevnou vůli.

Pokud jde o sportovní výkony, tak víc než celá olympiáda mě fascinuje handicapovaný plavec Dos Santos Araújo. Nechť mi to všichni naši čeští olympionici i paralympionici odpustí - hrozně moc jim fandím, ale výkon toho Brazilce je z jiné planety. Nedívám se na parasportovce jako na nějaké panoptikum kuriozit. Obdivuju jejich vůli nepřízeň osudu a handicap překonat, vynalézavost, s níž pozmění techniku pohybu, jejich sportovního ducha. V něčem je to jiné než olympiáda - tady mě fascinují výkony i těch kteří skončí mezi poraženými. Sám před sebou se pak stydím, že si někdy postěžuju na prkotiny a snažím se brát si z nich příklad.

Těší mě, že paralympiáda zaujala i Vás a mnoho dalších. Snad se jí bude v budoucnu dostávat pozornosti ještě větší. Zaslouží si to.

To že něco nevíte, neznamená že to neexistuje.