Tak trochu neznámé olympiády

Na jedné straně svět blázní a šílí ve válečných konfliktech, na druhé straně je plný pozitivní energie. Díky snahám všelijakých outsiderů se svět nehroutí jen v násilí a zlobě.

Nevím, možná to vyhřezlo jenom na mne. Letos jsem začal poprvé intenzivně vnímat paralympiádu v Paříži. Šel jsem po stopách a objevil řadu dalších informací, které jsem dosud míjel.

Paralympijské hry se dělí na letní a zimní. Konají se také ve čtyřletém cyklu. Letní hry se konaly poprvé v Římě 1960. Poté se konaly alespoň v pořadatelské zemi Olympijských her a od Soulu 1988 se konají ex post v místě konání Olympijských her. O vydatnou reportáž dříve zřejmě nebyl obecně zájem, takže se mi letos hry zjevily málem jako novinka, ačkoliv jsem o jejich konání věděl, ale nezajímal jsem se o jejich průběh.

Vedle tšchto málem „neviditelných“ olympiád se konají olympiády „neslyšitelné“ respektive olympiády pro neslyšící tzv. Deaflympiády. Deaflympiáda se koná rovněř ve čtyřletém cyklu a má letní i zmní variantu. Poprvé se konala 1924 v Paříži. Místo zvukových signálů se zde používají signály vizuální. Tyto „Tiché hry“ byly také vůbec první mezinárodní sportovní akcí sportovců se zdravotním postižením.

Olympiádu sleduji zejména kvůli atletice, kterou jsem v mládí aktivně provozoval. Vedle toho mám v merku také gymnastiku, skoky do vody a další sporty, pokud pochopím, o čem takové sporty jsou. Třeba Skateboarding mne nijak neoslovil, také kvůli svému podivně znějícímu žargonu, který není ani úplnou angličtinou. Ale nikomu jeho zájem neberu. Všichni se na úspěch musí nadřít, všichni včetně talentů.

Letos i mne dojalo takřka romantické propojení zdravých a postižených her v příběhu manželů Woodhallových. Tara Davis-Woodhall vyhrála na zdravých hrách skok daleký a její manžel byl šestý v závodě na 100 m na paralympiádě. Na příběhu je krásné, jak samozřejmě si oba užívají štěstí druhého.

Při zahájení letošních paralympijských her se mezi osobnostmi předávajícími si olympijský oheň objevila i moje oblíbená virtuální doučovatelka francouzštiny a znakového jazyka, krásná Sophie Vouzelaud.

Je potěšující vidět, jak se světy různosti sbližují a jak je v praxi propojuje úcta, důstojnost a tolerance. Na tribunách paralympiády se radují příbuzní a přátelé soutěžících. Pravda, leckdy je to těžké shlédnou plavce, kterému z končetin zůstala akorát jedna noha a nebo vyjadřování osob s mentálním postižením je jejich vyjadřovací schopnost nezvyklá. Ale sám sebe jsem přichytil u toho, že díky letošnímu sledování se trochu uklidnil můj panický úprk před postižením. Sám se asi obávám, že mohu skončit jednou na vozíku. V přítomnosti postižené osoby prožívám tíseň jako v přítomnosti uniformované osoby. Člověk se má na pozoru a trochu neví, jak se má chovat. No, má se chovat normálně, jakoby nic. Nikdo nestojí o projevy soustrasti ještě před smrtí. Náš zdravý problém je, že se cítíme provinile, že jsme zdraví a takříkajíc a priori šťastní.

Kéž bychom podobně vnímali i inkluzi ve školství. V přítomnosti hendikepovaných dětí se mohou děti naučit vnímat mezilidské rozdíly bez budoucí úzkosti, kterou dlouhodobé separování od většinové společnosti nese. Navíc by je to mělo přimět k objevování smyslu empatie. Kéž bychom i my „mozkově zdravější“ či „zralejší“ v sobě našli trpělivost a úctu mezi sebou vzájemně a přestali se žabomyšími válkami. Tady někde pramení můj odpor vůči válce.