Systematické zakotvení pravdy

V diskuzích o postfaktické době často zaznívá argumentace, z níž vyplývá, že si mnoho lidí ve společnosti pravdu zcela vytěsnilo, v důsledku vždy možné relativizace, z objektivního rejstříku. Nuže! Zásadní pravdy o tom .-)

Abychom nepřišli o alibi v odpovědnosti za vyřčené subjektivní názory, měli bychom spíše než o pravdě mluvit o pravděpodobnosti. To neznamená, že neoperujeme s něčím, co pravdami nazýváme, podle kterých žijeme a které některé dokonce pravdami, bohužel někdy neověřitelnými, jsou.

V jedné z posledních diskuzí, na tématu nesejde, se diskutující zájemce zajímá o vysvětlení pojmu pravdy:

Jaromír Hlubek

Nejen, že je to nečitelně dlouhé, to jste opsal svou disertační práci? Ale taky Vy jste se dostal na velmi tenký led, který se může s Vámi prolomit. Pořád se ptám všelijakých ministerstev pravdy, kterak tu pravdu rozeznají? Je subjektivní? Potom tomu rozumím, ale jak pojat pravdu objektivní, a teď nebudeme hovořit o fyzikálních zákonech, ani o počasí, které bylo včera. Tady prosím o vysvětlení, či nějaký matematický výpočet. Děkuji. J   1.3.2018 22:02

Pojem pravděpodobnosti s příklady, historií a přesným matematickým aparátem je pro začátečníky a laiky vysvětlen nadmíru dostatečně na -> wiki.

Pokusím se nyní přeložit některé hlavní problémy z matematičtiny do češtiny.

Obecně se snad shodneme na tvrzení, že vznikne-li jakákoli nahodilá situace, má častěji mnoho nesnadno spočitatelných příznaků, vlastností, událostí a aktérů účastnících se na její reflexi nebo řešení. Aktéři mohou být vybaveni prostředky z výzkumu, aby se mohli v různých situacích rozhodnout o uchopení a řešení dané situace. Základním ukázkovým příkladem pro nesnadnou rozhodnutelnost je psychologická otázka: Ovládáte výhybku, která svede nezabrzditelný vlak na kolej jedna nebo dva. Na koleji jedna pracuje pět dělníků. Na koleji dva pracuje deset dělníků. Na kterou kolej vlak nasměrujete? Už už jste rozhodnuti řídit se náhledem množství, ale tu vám za zády někdo špitne: na koleji dva pracují odsouzení násilní zabijáci, kteří jakožto nepřizpůsobiví dlouhodobě a škodolibě čerpali neoprávněně sociální dávky; kdežto na koleji jedna pracuje pět nenahraditelných inženýrů. Na kterou kolej navedete vlak nyní? A tak bychom mohli pokračovat.

Praktická logika nám předurčuje některá instantní řešení, která často považujeme za pravdy. Zkusme si operáty výrokové logiky popsat situaci naší poslední prezidentské volby. Posouzení pravděpodobnosti je v základu definováno logickými operáty 0 – nepravda a 1 – pravda. Oborem pravděpodobnosti v této situaci je procentní vyjádření výsledku volby v číselném rozsahu od nuly do jedné. Nula je výsledek zvolení antiZemana, jednička je výsledkem zvolení Zemana. Dnes víme pravdu, která se již udála, a to, že volba dopadla cca 0,51%, tj. Zeman zvítězil sice částečně, ale podle pravidel voleb, bere vše a je nevratně vítězem a prezidentem republiky.

Před volbou zde byli aktéři zastánci, kteří věřili „pravdě“ 0 nebo 1 v jejich idealizované podobě. Předpokládali nebo předvídali podle různých příznaků volebních nálad, co ještě pravdivého udělat, aby zvítězila ta či ona pravda. Slyšíte zde sloveso zvítězit? Máme jej i na prezidentské standartě: Pravda vítězí. Není možné předem říci co je dnes a co bude zítra pravdou. Lze to jen pravděpodobnostně odhadovat. Také rozlišujeme situace, které jsou nějakým způsobem vratné nebo nevratné. Kdyby NSS rozhodl, že třeba pomlouvačné e-maily rozesílané důchodcům ovlivnily významně průběh voleb, pak by se situace stala vratnou a volba by se musela opakovat.

O takto složitých situacích hovoříme jako o arbitrárních, tj. je třeba je rozhodovat v jejich průběhu, který není ničím determinován (omezen). V takových situacích vítězí tedy spíše pravděpodobnost čili náhoda než nějaká pevně daná pravda. Aktéři si svoje přesvědčení o pravdách zřejmě ponechají a v drtivé většině je použijí v následující volbě. Otázka, kdo má pravdu je z racionálního (vnějšího rozumového) hlediska rozhodnutelná jen dočasně. Dočasnost se týká hlavně politiky. Zde se tato pravda zanedlouho zcela jistě změní, neboť Zeman nemůže být příště volen za prezidenta. Z hlediska výkazu dějinných událostí jde však o ireverzibilní (nevratnou) pravdu. Prezident Zeman svůj post obhájil.

Posuzování pravdivosti je tedy závislé na mnoha aspektech situovanosti aktérů. Jinak se na volbu dívají důchodci, jimž v případě úspěšné obhajoby bylo slíbeno zvýšení důchodů, jež by v případě Zemanovy prohry bylo nevratně ztraceno. To se šířilo ústně mimo maily mezi důchodci. Sliboval to hlavně Babiš při podpůrné kampani za Zemana na venkově. Situovanost naší rozdělené společnosti aktérů s rozrůzněnými potřebami a zájmy je zhruba 50:50, takže těsný výsledek volby svědčí než o pravdě spíše o nahodilosti. Vítězové budou samozřejmě tvrdit jako správní generálové po bitvě, že oni přesně věděli, co udělat.

Přesto, že nyní víme, že pravdy bývají nejčastěji arbitrární, nahodilé a dočasné, nemůžeme absolutní pravdy, které nám pomáhají činit subjektivní, ale i kolektivně subjektivní či kolektivní, rozhodnutí zahodit na smetiště dějin. Tyto pravdy motivují a určují někdy i celoživotně naše jednání. Získáváme jejich povědomí dvěma zásadními kanály: pasivně (výchovou) a aktivně (vzděláním). Výchova nás vybavuje schopností dodržování fair play pravidel, tj. nepodvádět, nemást, nedezinformovat vědomě apod. Vzdělání nás vybavuje znalostí již definovaných pravd, které jsou v historii nevratně dány, a které můžeme analogicky (na základě podobnosti) využít v naší nové situaci. Prostřednictvím shromažďování a hodnocení příznakových informací – faktů motivujeme svoje jednání a rozhodování.

Vzdělaný člověk většinou skepticky ví, že idealizované matematické pravdy většinou ve fyzikálním světě nevycházejí. Matematicky sice můžeme operovat s dělením čísla mezi 1 až 2 do nekonečna, ale ve fyzikálním světě narazíme na nejmenší realizovatelnou vzdálenost. Pravdy jsou tedy takovými ideálními operátory, jak rád říká náš prezident: paradigmaty. Matematici zase tyto prvopravdy nazývají axiomy a staví na nich model matematického uvažování.

Sociální vědy jsou vědami díky tomu, že také systematicky (tedy úplně bez předem dané redukce) shromažďují poznatky třeba o teologických paradigmatech. Proto tedy do výuky systematické teologie spadá například i naprostý opak teologie, výhradní ateismus Ludvíka Feuerbacha vyslovený v jeho Přednáškách o podstatě náboženství. Systematická teologie nemůže vyloučit žádnou náboženskou námitku a tím se stává vědou, neboť seriózně předkládá veřejnosti sebrané a promyšlené argumenty proti ateismu. Proto i já zde na blogu čtu i nepřátelsky naladěné blogy a snažím se čelit jejich demagogii se střídavými úspěchy či neúspěchy.

Jsem si vědom, že ani tento chatrný úvod nemohl nikdy splnit základní požadavek postfaktického diskutéra, aby blog nevypadal pojmově a délkou jako dizertační práce. K tomu má ovšem těchto pár mých poznámek pro laiky daleko. Nicméně to ukazuje na bezvýchodnost vzájemné komunikace a zmatení pojmů. Dnešní postfaktičtí debatéři dělají přesně to, co si představují, že dělali a dělají postmoderní sofismatici, multikulturní Sorosovské intelektuální kavárensko-sluníčkářské entity. Relativizují subjektivní pravdy a nechtějí či nemohou mezi nimi zdánlivě volit a rozhodovat, což není v podstatě vůbec možné. Svoje názory však často za skutečné pravdy považují a považují je za součást své autonomie, tedy jakési neodpovědnosti na souhrnné systematické otázky, odmítají nám na cokoli odpovídat. Přes tyto partikulární (částečné) pravdy -> polopravdy se pak velmi těžko navazuje jakýkoli smysluplný dialog. Přesto bychom to neměli vzdávat.

Mnoha příznivcům tzv. zdravého selského rozumu bych doporučil návštěvu libereckého vědeckého parku pro mládež. V jedné instalaci techniky jsou prosklené hodiny, jejichž vteřinové kolečko obíhá neuvěřitelnou avšak přesně změřenou rychlostí. Pomocí převodových ozubených koleček jsou vidět podél stupnice kolečka hodin, dnů, měsíců, roků, staletí, milénií a miliónů let. Poslední kolečko, které je na ose času ve vzdálenosti = nekonečno, je zabetonováno napůl do zdi, takže se nemůže nikdy ani pohnout. Tato vizualizace času, který navzdory zabetonovanému nekonečnu nevratně plyne, je ohromující. Nevíme, jen hádáme a proto se tak rádi urputně hádáme mezi sebou, zdali je např. nad Boha možno myslet ještě něco většího. Zkusme se z toho občas také vytrhnout a pokusme se vidět více systematickýma očima.