Svoboda, preference, budoucnost

Stát nedává svobodu, ale může ji garantovat, pokud se občanská společnost stará o zajištění a zaručení právní ochrany. V podstatě jde o to, že moc nesmí jít jen cestou síly, ale i uvědoměním.

V oblasti pojetí svobody je mnoho nesmiřitelných „stranických“ mýtů. Můj názor je ten, že technologie svobody je neutrálně technická. Prvotně se podívejme na úlohu různých subjektů, které svobodu dávají, berou a prožívají.

Stát tvoří průhledné (transparentní) struktury, které korigují výkon moci vynucovacích aparátů státu. Na jedné straně je to samospráva, na různých úrovních i uvnitř některých spolků a korporací, existují různé volební procesy, které umožňují periodické střídání nositelů moci, což je jeden ze znaků svobody. Každá moc by měla v dohledné době končit.

Na druhé straně jsou zde existenciální pevné struktury, jejichž reforma není překotně žádoucí a podléhá dlouhodobě promyšleným strategiím. Je to oblast státní správy, kterou nese výběr daní, vnější a vnitřní bezpečnost státu a občanů obecně. Do této oblasti patří také třeba stavební zákon. V zásadě by se do fungování státní správy mělo zasahovat jen uvážlivě a na základě shody vládnoucích stran i opozice. To je ovšem ideál. Pamatuji různé snahy samosprávy hlasováním modifikovat chod zákonů. Buďto formou často sporných vyhlášek nebo i hlasováním např. o stavebním povolení, na což vůbec samospráva nemá nárok.

Samozřejmě je systém funkční, pokud se vůbec dostanete k informaci, jaké možnosti podání a ochrany máte a pokud se v právním systému mohou realizovat. Myslím, že na této parketě jsme dosáhli svobody tak napůl. Zákony existují, ale bohužel je lze i úspěšně obcházet nevhodnou realizací a lidským faktorem někde mezi blbostí a korupcí. Na druhé straně mají s tímto problémy všude na světě a myslím, že si nestojíme nějak špatně ani vůči světu. Záleží, v jaké oblasti zrovna měříme. Mohlo by tedy být vždy lépe, ale mně se jeví systém v hranici slušné průchodnosti. Podmínky pro svobodu ze strany státu tedy celkem jsou. Přesto v osobních případech může dojít k havarijním situacím. Ale jak říkám, při jakémsi soustředěném úsilí se většinou lze dobrat výsledků. Mým verdiktem tedy je tvrzení: Systém svobodu nevylučuje.

V otázce uspořádání státu se lze shodnout mnohem snadněji, než v interpretaci toho, z koho se skládá občanská společnost, a kdo má jaký nárok na plném využívání potenciálů společenství tvořící stát. Jsem zásadním odpůrcem teorie tříd, které se v podstatě vrací vždy jen k ukotvení a udržení mocenské struktury na „věčné časy“. Netýká se to totiž jen komunistů, ale prakticky všech „stavů“ společnosti. V minulosti, kdy jsme byli fakticky náboženským státem (cca do roku 1785), tvořily podle různých teorií společnost stavy panský, vojenský a duchovní. Poddaní prakticky nepatřili nikam a neměli žádná práva. Zatímco se většinoví poddaní postupně rozpadali s tím, jak se začali podílet na moci, bývalé vládnoucí stavy se rovněž rozdrolily a přeskupily do rozrůzněnějších a stále menších komunit. Jakým příslušníkem někdejšího panského stavu jsou třeba dnešní anonymní akcionáři, spoluvlastníci  kdejakých fondů, kde nemají většinou žádnou rozhodovací pravomoc. Prostřednictvím takové kupónové privatizace se vlastně stal kapitalistou – podílníkem každý.

Jako neexistuje dnes prakticky žádný skutečný proletariát, neexistují ani jednoznační vlastníci výrobních prostředků. I ve vlastnictví fungujícího kolosu mohou být zásadní majetkové nejasnosti. Různí podílníci prostřednictvím správních fondů by mohli vyprávět. Je tedy otázka o co se dnes tedy chtějí opírat skalní komunisté nebo skalní kapitalisté. Obojí bohužel existuje a dlužno říci, že obojí přežívá ze zmatku občanů lhostejných se nad tím trochu zamyslet. Zastánci této třídní polarity se uchylují k různým ideologickým trikům a nálepkám. Tak třeba skalní kapitalisté zásadně bojují proti regulacím a výběru daní. Je to samozřejmě jen eufemismus a vějička. Ani skalně nejpravicovitější kapitalističtí svazáci, přese všechnu hrdinnost kapitalistické produkce, se neobejdou bez daní, a dokonce ani bez sociální politiky a rovněž politiky životního prostředí. Svět se jasně přesvědčil o rovnováze společenských zájmů, jako o jediné dlouhodobě fungující struktuře a její jakési definitivní upevnění ve vakuu tříd vlastníků a zaměstnanců ve společenských systémech civilizovaných zemí nepřichází v úvahu. Jasně, že se o tom plká. Dnes se skalní pravicoví svazáci nevymezují proti extrémní levici, ale proti liberalismu. Liberalismus se stal v ústech extrémních demagogů neomarxismem. Každý, kdo chápe, že u nás jsou hlavními kapitalisty především bývalí komunisté, je jasné, že je to jen hra s momentálně módními nadávkami. Čest skutečným podnikatelským výjimkám.

Pokud něco rozděluje nynější občanskou společnost, jsou to postoje vůči exkluzivitě a inkluzivitě. Za posledních 200 let se pomocí inkluze (začleňování) společnost proměnila natolik, že žádný ze znaků již nemůže být identifikátorem třídy. Začleňování je rovný přístup ke společenské soutěži. Vyčleňování je naopak vylučování jakýchsi potenciálních občanů z účasti na budoucnosti. V současném světě jde vždy jen o dočasné náladové kampaně, ale vážně měřitelnou logickou povahu takový postup trvale nemá. Lidé nakonec pochopí, že ani genderové odlišování společnost nijak neohrožuje a zaujmou k tomu poklidné soukromé stanovisko založené na tolerujících preferencích.

Některé inkluze nelze snadno uskutečnit a vůbec je nelze jenom vynutit. Pro řešení domácího násilí nemůže stát postavit do domácností hlídky. Potřeba uvědomění a dobrovolné vůle k rozdělení vlastní svobody i ve prospěch svobody ostatních je obyčejným průběhem moudrosti. Ale člověk není prostě od narození moudrý. Nicméně moudrost zakládá naši budoucnost. Pokud pochopíme, že vzdát se čehokoli ve prospěch ostatních je štěstím, že vlastnit něco zuby nehty může být vlastně otroctví s koulí na noze, staneme se postupně moudrými a připravenými na budoucnost, protože svět nám to většinou vrátí. Tento svůj článek věnuji nepřekvapivě Michailu Gorbačovovi. Bez něj bychom o svobodě mohli jen snít, i když i pouhé snění je svoboda, což neuchopí leckdo za celý život. Kdo chce, ten ví a ostatní se mnou nemusí souhlasit. Není žádná náhoda, že takřka ve všech politických partajích se najdou liberálové schopní inkluzivních postojů, ale rovněž tak se najdou pohodlné konzervy schopné čehokoliv, aby se stojaté vody nepohnuly a jejich exkluzivní postavení se nezměnilo. Taková už je zmatenost a nejednoznačnost doby. Nesvobodou je právě usilovné pojmenovávání reality v intencích trvalých nálepek a postoji, kdy každý pokus o změnu je kacířstvím, vhodným k upálení.