Svévole dosahuje vrcholu

Možná už ze stavu svévole není úniku. Jsme v rukou umanutých neodpovědných politiků na západě i na východě. Odpovědnost k lidskému životu zanedlouho již úplně ztratí hodnotu a nastoupí válečný kult smrti.

Filosofové to bohužel předvídali. Martin Heidegger definoval člověka také tématem Bytí k smrti (Sein zum Tode). Podobně ještě před ním Sigmund Freud popsal protiklad Erotu (pudu k životu) Tanatos – vrozenou tendenci k návratu do anorganického stavu a agresi (pud k smrti). V politicko ideologické rovině se totalitní režimy vyznačují kultem smrti využívajíce tohoto pudového určení člověka. Hrdinská smrt jako nejvyšší naplnění občanské ctnosti. Šílenství, kdy politikové mají tendenci dospět k rozhodování o tom, kdy kdo zemře a snaží se tak ovládnout společnost. (Nekropolitika: termín Achilla Mbembeho)

Nejsmutnější je fakt, že k tomuto cíli směřují dnes i některé náboženské či sektářsko zločinecké society po celém světě. Tradiční hodnoty života se hroutí a destrukce se najednou vnímá jako forma nesmlouvavého očištění nebo definitivního řešení. Je to vlastně také zásadní odmítnutí učení Ježíše Krista s jeho konceptem odpouštění. Lid prý prahne za každou cenu po tom, aby neztratil v konfliktech svou tvář a je veden k rozhodnutí zemřít za kdejakou dílčí argumentaci.

K tomu připočítejme paranoidní ekologický nihilismus či techno pesimismu, které nás tlačí do pozice nevyhnutelných postojů a kroků, kdy můžeme prý zničení lidstva zabránit jen záchranou biosféry nebo zákazem riskantních technologí. O těchto tématicky definitivních pravdách se prý a hlavně vůbec nedá diskutovat. Navzdory tomu, že se zejména západní země pasují do role vůdců demokratického světa, přichází totalitní projevy a státní postupy ve vysoké míře i ze západu. Kultem je agrese a ne již nějaké vědění, pochopení a zachování rozmanitosti.

Pravda se dnes nehájí argumentací, ale deklarací agresivity. Agresivita nahrazuje autoritu a kompetenci. Vyjednávání ustoupilo umanutému soupeření na sílu i v době, kdy je pravda argumenty, událostmi nebo volebními výsledky naprosto popřena. Zajímavé je, že lidstvo a jeho intelektuální elita tato témata a pravidla zacházení z minulosti dobře zná. Ale i den moci na výsluní navíc je hlavní metou politického a potažmo aktivistického jednání. Poražení se nehodlají ničeho vzdát, nehodlají nic uznat a existenční statut protivníka nijak neřeší. Jinými slovy nepanuje respekt vůbec k ničemu. Jde o prostou ztrátu ideálů. Věta: Bůh je mrtev! je samozřejmostí. Bohy nahrazují politici.

Asertivita je nafouknutá bublina. Musíme se opět naučit pochybnostem, pokornému ověřování, respektujícímu plánování. Musíme si otázky pokládat tak, že musíme v odpovědích vždy zahrnout, co bude s lidmi, s nimiž hodláme manipulovat. Začíná to již u našeho rodičovství. Rodič musí umět svoje ratolesti přes všechny obavy pustit svobodně do života. Nemůžeme si přivlastňovat osudy lidí, jak se nám zamane. A musíme proto opět prodiskutovat naše velké ústavní a klíčové zákony. Přiznat si nesmyslné úvahy o manipulaci s významem pro získání nějaké okamžité výhody. Musíme se vrátit k utopii jako základnímu kameni komunikace o realitě, přestože ideálu zcela jistě nikdy definitivně nedosáhneme. Ale je to ten správný směr. Aby svět fungoval pokud možno s každým jedincem. Každý jedinec má hodnotu. Jak jinak bychom pak usilovali o vyléčení nemocných, resocializaci sešlých z cesty apod. Smyslem nesmí být likvidace a s ní spojená instrumentární likvidita.

Tato nebohá a bezmocná esej vznikla na počest největšího básníka mezi filosofy Emmanuela Lévinase. Na jeho počest esej není podepřena žádnými odkazy, ačkoliv je jasné, že jisté vazby s reálnými argumentacemi existují, ale na cestě od hrůzy k naději etiky je nestíháme evidovat a řídíme se srdcem.