Sudetoněmecký sjezd jako setkání bývalých krajanů kdekoli není problém

Jsme-li smířeni česko–německou deklarací, k čemu ale nějaký landsmanšaft? Zrušte si ho na znamení zániku jakéhokoli problému. Nejsou-li s tím agresivní jednotlivci v souladu ať bojují osobně sami za sebe.

Dokud bude landsmanšaft existovat, bude existovat úmysl původních nároků k návratu a současně českých podezření, že nic neskončilo. Stanovy se dají přepsat, slušné vedení převolit za radikály. Máme snad my Češi nějakou paritní organizaci, která by pěstovala kult vyhnání a propagovala nesmiřitelnost vůči sudetoněmeckým potomkům? Máme kvůli landsmanšaftu zakládat antispolek pohraničních patriotů? Možná to bude potřeba. (K mému úžasu jsem jeden spolek našel: Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí.)

Podivme se třeba nad těmi pojmy. Sudetští Němci. Skoro to vypadá, že v Sudetech nikdo jiný nebydlel. Ani u nás se nikdy neobjevil pojem Sudetští Češi. Ti jistě existovali, ale na jejich nároky se nikdo neptá a nikdo je nefinancuje. Oni byli třeba také Sudetští Židé a ti už teprve nedostali zpátky nic od jedněch ani od druhých. Pár osobních restitucí židům proběhlo mimo hlavní soutěž, ale arizaci jsme nepotrestali ani na jedné straně. Také nikdy nepotrestáme odporné chování tajných správců majetků, které židé dali Čechům ba i Němcům do správy. Nejsme schopni odškodnit všechny za prohřešky té hrubé doby. Co třeba ocenit více třeba osvoboditelské snahy někdejších Vlasovců a třeba se jim omluvit za to, že jsme včas neseznali, že si svoje prohřešky války na jejím konci tvrdě odpracovali. Znal jsem řadu lidí, kteří přiznávali, že jim Vlasovci zachránili život.

Pochybný je také pojem čeští Němci. Existuje snad paritně pojem němečtí Češi? Organizují se nějak, aby třeba požadovali zpět zasídlení území mezi Chebem a Řeznem, kde jak ukazují četné studie a archeologické nálezy žilo slovanské obyvatelstvo. Mají se snad Češi věnovat i mocensky a morálně agresivně k asimilaci obyvatel Horní a Dolní Lužice, jejichž území zasahuje na jedné straně skoro k Drážďanům či Berlínu a také částečně do Polska? Neoficiálně se o těchto otázkách při jednání s Němci naše diplomacie zmiňuje, ale rozhodná veřejná podpora českých zájmů sebeurčení třeba našich emigrantů po Třicetileté válce, kdy dokonce došlo na značnou migraci našich evangelických obyvatel do Saska. Kde je jejich jazyk v Německu a jejich statky? Třeba nějaké byly, řada emigrantů stačila vyvézt i majetek.

Problémem je ovšem také podivné dění kolem sjezdu. Nejasnosti či přímo mlčení o jeho smyslu a programu. Všudypřítomný dvojí metr. Nekulturní výměny názorů, které ani s problémem nesouvisí, a nakonec falšování historie zkreslováním a nepřesnostmi. To je ve znamení těch, kdo sjezd landsmanšaftu spunktovali a podpořili uvnitř naší politické scény. Vláda Petra Fialy přinesla brutální ponižování v diskusích, dokonce se někteří odpůrci čisté vládní linie dostali na práh vězení, jednotlivci dokonce do vězení. Začalo to nevinně usnesením vlády o agresi Ruska vůči Ukrajině. O tom nikdo nepochyboval tehdy ani nyní. Stejně jako se nedá pochybovat o agresi jiných vůči Íránu. Dnešní opozice problému spíše ubližuje a žene jej do konfrontace, kterou nelze vyhrát demokraticky.

Nebudu vyjmenovávat všechny nálepky, kterými byli pochybovači o neomylnosti vlády častováni, aby se zabránilo diskusi a současně se stavěli vládní politici do role ochránců pravé demokracie a pokračují v tom dodnes. Není problém usilovat o moc, ale nesmí se do toho brutálně zatahovat totalitní strategie a postupy. Jeden z totalitních postupů je například kumulace funkcí, respektive obsazení všech mocenských pozic ve státě a jejich glajchšalt převedením na nekonečné financování bez kontroly veřejnosti.

Ve druhé světové válce se toho stalo tolik, že člověk nechápe, jak se kdokoli může stavět za symboly a zájmy tehdejších aktérů zla. Kdo a co bylo zlo, to určil Norimberský tribunál. Za zlo mj. označil i nacionálně socialistickou reprezentaci sudetských Němců, která ve vrcholném období čítala cca 1.7 milionu členů, což představovalo takřka polovinu „sudetoněmecké“ populace.

V historických zkoumáních se objevují problémy, které dnešní novináři obcházejí a redukují pak i debaty politiků na kýčová prohlášení ve stylu Buď a Nebo. Dějiny nebyly černobílé a už vůbec nebyly na úrovni jednotlivců ovlivnitelné tak, aby se dala vyvozovat kolektivní vina. Já třeba se zločiny Čechů hluboce nesouhlasím a klidně bych je navzdory nějakým dekretům vyšetřil a zveřejnil, což se na štěstí občas i děje, ale zjevně málo. Nemám problém se za tehdejší darebáky stydět a klidně se i omluvit, ale s přijímáním jejich viny mám zásadní problém.

Když se rozpomeneme, tak jsme vlastně byli oběťmi agrese ze strany Německa prostřednictvím sudetských Němců. 12. září 1938 Adolf Hitler promluvil k našim sudetským Němcům a vlastně je vyzval k povstání, které podpořila německá armáda a státní aparát Říše. V následujících dnech do podepsání Mnichovské dohody se na řadě míst povstání konalo a mělo oběti na obou stranách. Ke scénářům tehdejších Freikorps či Ordnerů patřilo zákeřné přepadání četnických stanic, celních stanic a pošt, nehledě na soukromá zúčtování s českými nepřáteli civilními. Od 13. do 15. září bylo na sudetských enklávách vyhlášeno podle stupně povstání stanné právo. Byla tam převelena posila armády a situace se začala uklidňovat. Nicméně zkompromitovaní bojovníci z Freikorps utekli hromadně do Německa kam unesli zajatá rukojmí. Osud těchto lidí se řešil ještě po válce, protože s nimi také bylo nakládáno extrémně a někteří byli v Německu povražděni a pohřbeni s mlčenlivým souhlasem úřadů. 16. září byla rozpuštěna sudetoněmecká partaj a Henlein s Frankem uprchli rovněž do Německa. Od 17. září do Mnichovské dohody podnikly Freikorps přes dvě stě přeshraničních útoků, které znamenaly desítky mrtvých a také 2000 zavlečených českých nepřátel. Značné uklidnění situace v Sudetech přinesla mobilizace vyhlášená 23.9.1938.

Benešova vláda později v Londýně považovala 12. září za počátek válečného stavu s Německem. Mezi sudetskými Němci odhadujeme asi 10% antifašistů. Mnozí po vzoru našich demobilizovaných vojáků utekli na západ a účastnili se bojů na straně antifašistických spojenců. Navzdory snahám Beneše nevstoupili do jeho londýnské vlády a současně se nepřipojili k československým jednotkám, ale sloužili přímo v britské armádě. Přes svůj antifašismus totiž stále vnímali svoje Sudety jako prostor „německého“ sebeurčení. Vlastně tím navázali na svoje původní snahy o odtržení po první světové válce. V novém Československu pak nevstoupili do vlády až do roku 1926. Tak hluboký byl nesoulad s československou politikou. Přitom objektivně měli nejlepší podmínky německých národnostních menšin. Měli vlastní školství od základek po univerzity. Vlastní tisk, divadla apod. Mohli a měli se úměrně svému počtu účastnit věcí veřejných bez nadřazeného postavení, o než přišli rozpadem Rakousko – Uherska.

Jak správně někteří odborníci na právo tvrdí, vzdali se hned na začátku války československého občanství, vrátili se do Říše, stali se občany Říše, aby pak dodnes požadovali zpět své československé občanství. Z pohledu československého práva tehdejšího šlo o velezradu. O co jim může jít dnes? Chtějí se vrátit, naučit se česky a sdílet s námi slabý a nepromyšlený sociální systém, mizerné platy a diletantské vedení firem či úřadů? Jsme úplně jiná kultura, nejsme založeni na poslušnosti a pořádku. Smíření je tedy určitě v rozporu s návratovou politikou.

Co říci závěrem. Moje značně bizarní rodina obsahuje rodinné linie židovské, německé, katolické či evangelické, také jednu ryze staropražskou (Horákovi). Dnešní obraz rodiny je takový, že jsme roztroušeni po Evropě, dokonce i po světě. Našim židům se podařilo ve značném počtu uprchnout do USA před WWII. Z těchto důvodů nemohu jít na demonstraci jedněch ani druhých. Modlím se v skrytu, aby blbost nepřerostla v občanskou válku. Tu a tam se snažím upozornit přemýšlejme, opatrně s těmi zbrklými soudy pod politickými dojmy. Samozřejmě marně. Fialou rozpoutaná hysterie jedné pravdy a skutečně pravdivého narativu stále otravuje veřejný život. Všechna ta neodpovědnost se nedá smazat během pár dnů a měsíců. Náprava tohoto toxického kolektivního vědomí společnosti může trvat i generaci. Tak je to špatné. Lidé se neřídí rozumem a srdcem, ale pokyny osobností ze sekretariátů ani nevědí koho. Úplně mlčet proto nelze a tak občas protestuji v noci sám u kávy osvětlen monitorem. Prostě se nepřidám k všeobecnému šílenství někam patřit. Všichni patříme jen sobě a to, že si nás někdo přivlastňuje dokážeme nevnímat a nevidět i neslyšet. Jakýsi masochismus pohodlnosti přijímat nekriticky úplné nesmysly tu byl vždycky, ale nevévodil této zemi tak okatě a hloupě. Snad hůř už bylo.

Použité zdroje:

Odkaz

Muži na hranici, příběhy z roku 1938, Nakladatelství Toužimský a Moravec 2019, kolektiv autorů

(tato kniha mi poskytla řadu faktických údajů ze státních i soukromých archivů, včetně archivu prezidenta republiky)

Odkaz