Střet zájmů jako filosofický problém

V současné právní džungli se zákonné uchopení vymklo laickému posouzení. Volič se nějakými právními nuancemi odmítá zabývat. Potom je jasné, že zvolí klidně politika i mimo platný právní rámec.

Mnoho různých mluvčích kritizuje nějakého politika, a to nejen u nás, na základě údajného vybočení z práva. Právo přestalo být univerzální jednotou a oporou společnosti. Právo se stalo politickou zbraní, ale tito političtí mluvčí stále ztrácejí své voliče, protože fantaskní tvrzení postrádá základní prvek rozumu. V případě našeho Babiše funguje jednoduché a pochopitelné rčení páně Babiše: „Všeci kradnú“. Toto si všichni u nás a zřejmě i všude po světě myslí. Tento názor patří k základním politickým předsudkům, které platí ve všech politických systémech. Ale existuje vůbec nějaká možnost čisté politiky bez střetu zájmů?

Politiky údajně vynášejí k volebnímu úspěchu ideje, vize a volební sliby. Nenaivní, trochu cynická pravda, však jasně učí zkušenostmi, že: volební sliby nelze beze zbytku splnit. Povolební koalici prakticky nikdo nevolil, jde tedy o rovinu jakéhosi okamžitého kompromisu, kterým se argumentuje pro další volební období, aby se získala lepší pozice pro konkrétní rozhodnutí a řešení. Přitom by mělo jít co nejvíce o odborné rozhodnutí. Naštěstí tomu snad v převážné většině pod veřejnou kontrolou tak je.

Dejme příklad. Máme zde například stoupence takřka úplného zrušení státu. Dobře. Tito stoupenci však sociologicky představují zanedbatelnou menšinu společnosti. Zrušení státu je nejenom nepraktické, ale doslova i přímo ohrožující bezpečnost občanů a hrozbu nepřetržité války gangů a brutální diktatury nad jejich hlavami. Samozřejmě nám to stoupenci vysvětlí jinak. Ale připusťme, že se podaří ve volbách zvítězit stoupencům tohoto názoru. Většina společnosti bude pociťovat vládu státo-anarchistů jako nebezpečný diktát. Všechno zachraňuje jistá dočasnost. V dalších volbách je možná voliči již nezvolí. Pokud zvolí, pak by si „lid“ vybral svou cestu, jako v Británii Brexit.

Co je tedy střetem zájmů v tomto případě, kdy se někdo dostane se svými názory k moci? Rozhodně je to situace, kdy neomezeně rozhoduje o celém problému zcela sám, dokonce i bez odborníků a bez pravidel. Tedy, často neexistuje zákon a státní neutrálně odborná instituce, které by nějaké jednání nebo aktivitu zakazovala nebo jasně popisovala, takže konečné stanovisko je na některé soudní instanci. Může to být rozhodování i na několik generací. Dovedu si představit, že ještě za padesát let budeme řešit spor o Babišův střet zájmů, podobně jako pravost Rukopisů Královéhradeckého a Zelenohorského. Ale my žijeme dnes. Všechno to politicko-právní obviňování má jediný následek, chystá cestu politikům stojícím stále více mimo zákon, a dokonce třeba i mimo mír. Společnost degraduje stále nižším nárokem na morálku, že se situace dostane tak daleko, jako třeba lživá kampaň pro Brexit. Všichni to ví a stojí za ním jako my za Babišem.

Británie v EU mohla ve svém postavení klidně vetovat mnoho evropských aktivit. Neučinila tak a zvolila rozdělení a izolaci. Jedním z prvních prohlášení po Brexitu bylo upozornění pro světovou veřejnost, že Británie má jaderné zbraně a nebude je váhat použít. V tu chvíli mohlo mnoha lidem dojít, co v Británii dokázali udělat proti míru a bezpečnosti ve světě. A jistě není konec. Bude mnohem hůř.

Bohužel logicky je ve střetu zájmů každý politik, který nepodrobí svoje rozhodování transparentní veřejné odborné diskuzi. V mnoha ohledech to dělá denně každý politik na každé úrovni. Stoupenci nějakého dílčího zájmu by neměli mít absolutní pravomoc rozhodování. Vždy rozhodují nejvíc pro sebe. Samozřejmě halí svůj střet zájmů do různých komedií a her na demokracii. V konečném důsledku však vypadnou z každé skříně, nastane-li příležitost, kostlivci s jasnou jmenovkou viníka. Jenomže společnost to tak nevnímá. Pokud pravicový politik považuje sociální dávky za zločin, ale levicový politik za právoplatný výdobytek, nelze očekávat, že by jedna strana druhou úplně semlela. Na přehazování hnoje politického procesu se musí podílet všichni.

Až nyní se dostávám k filosofické otázce. Věřím mnoha věcem, ale čisté politice bez střetů zájmů nevěřím vůbec. Pokud si někdo zadá úkol zachránit finance ze sociálních výdajů pro zbrojení nebo podnikatele, je to střet zájmů. Obojí extrém je totiž nesmyslný. Dávky mají samozřejmě svůj ekonomicky únosný strop a na druhé straně bez dávek se společnost zradikalizuje do násilných mezí.

Jaká je ovšem rétorika politických stran? Každá má jedinečný a jednoznačný recept na „řešení“ společnosti. Ale ten z logiky různých převalujících se a kolísajících zájmů takřka nemůže existovat. Filosofické posuzování smyslu politických idejí není v jejich realizovatelnosti, ale v jejich lákavosti na straně jedné a v míře jejich propagace na straně druhé. Pravice se zaklíná dokola úsporami, aniž by kdy vyřkla, co s těmi úsporami v nějaké situaci udělá. To samozřejmě nikdo neřeší a nevnímá. Zcela stejně se můžeme dívat na odbory, které si zase myslí, že pokladna státu je bezedná. Politicko-filosofický úspěch středového Babiše je založen na základním předsudečném cynismu. Lidé dosud neuvěřili tomu, co opozice bez ustání dokola vytahuje, že by nyní stále kradl. Jsou přesvědčeni, že Babiš má již natolik „nakradeno“ (nebo vyděláno), že už nemá zapotřebí páchat nějaký střet zájmů.

V pozici premiéra, který vyjednává v zastoupení státu dotace do celého systému je samozřejmě pravda, že je ve střetu zájmů. Ale to bude každý politik podnikatel, který bude omezovat daně a hrát kartu úsporné politiky. Spěje pravice opravdu k tomu, že podnikatel nemůže být politikem? Každé rozhodnutí politika je zde buď pro něj samotného, nebo jeho rodinu, nebo pro vzdálené krypto zájmy ve volebním souručenství. Mnohá rozhodnutí nelze vysledovat od rozhodců k jejich prospěchu, ale k prospěchu v zastoupení pro poskytovatele jakýchsi neviditelných zpětných výhod. Zákon a vyšetřování to neumí vůbec postihnout, ale v konečném důsledku jde stále o totéž. Bez podílu střetu zájmů není žádná motivace pro politiku. Pokud bude nějaký starosta přesvědčen, že jeho „nečisté“ rozhodnutí přivede obec k prosperitě, tak ať si vzpomene na Čubu na Slušovicích nebo na Ratha nad rodnou obcí. Motivace ke střetu zájmů jsou různé a poskytují různou míru zakrytí, že jde o střet zájmů. Ale bez motivace ke střetu zájmů není politika ničím.

Zkrátka, posuzujeme-li problém otázkou být či nebýt, pak rozhodně musí střet zájmů dostatečně motivovat k uvedení do praxe pro rozhodující skupiny zájemců. Babišovi se daří veřejnost opíjet rohlíkem politiky pro všechny, což se mnohým zdá jako objektivní smysl politiky. Pochopitelně nejde uspokojit zájmy všech, ale jde v tom dlouho lavírovat. Politická opozice v parlamentu i Milion chvilek musí být věcnější ve svých námitkách a politických programech. Musí trpělivě dokázat špatná rozhodnutí apod. Poukazem na střet zájmů se jenom dostávají do stejné pozice, že bude totéž předhazováno jim a politice vůbec. Kritika politiků formou střetu zájmů je mylná a nebude nikdy fungovat. V každém režimu se voliči obracejí k praktickým a srozumitelným řešením pro ně samotné, v jejich životě. Pokud jde o vize, musí se dlouhodobě prodiskutovat, a i tak nemusejí být pro budoucnost zachráněny. Střet zájmů již není a zřejmě už zase dlouho nebude dostatečnou záminkou k politickému zvratu. (Nakonec tomu nepřispívá neschopnost vyšetřit a postihnout jednání paní Nagyové - Nečasové za vlády Nečasovy ODS). Opozice to ví a jen vyčkává na únavu a znuděnost voličských nálad. Podílejí se tak cynicky na opíjení rohlíkem, který není koblihou, ale jmenuje se třeba úspora.

Není možné, aby to ti vzdělaní lidé obecně nevěděli, co konají. Nicméně se bohužel politika scvrkává jen na ty koblihy a úspory. Bylo by mnohem lepší změnit diskuzi o politice systémově tak, že by politici nemohli mít svoje statistické údaje, proč pak stát platí Státní statistický úřad? Jde přeci o měřitelné vědecké údaje. Takto by se mělo postupovat všeobecněji. Diskuze nad rozdílnými údaji je pouze prolínáním monologů. Na zákony skutečně demaskující nečestnou politickou kampaň si možná počkáme ještě několik generací. Měli bychom ovšem začít alespoň na občanské úrovni upozorňovat na nesmyslnost falešných témat a požadovat co nejrovnější volební podmínky a jejich nedotknutelná technická řešení.