Stranickost sektářského myšlení

Přiznám se, že jsem zaskočen vývojem způsobu myšlení a argumentace příznivců politických táborů. Skalníci a skalničky navzdory faktům hlásají nějaké sektářské myšlenkové linie, které vyznávají jako pravdy.

Nevadí mi různorodost názorů. Spíše naopak. Leckdy zazní i na protivné straně zajímavý nebo vtipný argument. Vadí mi agresivita, která se v současnosti do této komunikace vetřela. Protagonisté nátlaku mají stejně perverzní prostředky jako někdejší inkvizice nebo ideologové komunismu. Tyto násilné mocenské nátlaky a zastrašování spojuje vypjatá touha po moci. Jinak se to vysvětlit nedá. Údajný vnitřní nepřítel je zanedbatelné síly a daleko více by se vyplatilo vládnoucí garnituře svoje odpůrce argumentací protistranu pravdivě zesměšnit.

Fakta byla opuštěna, přesto se šermuje pravdou. Mezi fakta patří například i komplexnost otázek provázejících nějakou situaci nebo problém. Často z diskuze vyplynou otázky, kterým se odpůrce vyhne a zaměří se na nějaký marginální detail, chytne za slovo vytržené z kontextu, (to se hodí pro podsouvání nevhodnosti názorů), a nebo se přímo dostavuje dehonestace ad hominem.

V takové situaci vznikají svévolné analogie a jindy naopak zcela demagogicky vyhřezne problém coby záležitost bez jakékoli historie. Vědecká politologie dokázala v ještě svobodných enklávách myšlení, (Francie, Švýcarsko), že mnohé války z nedávné minulosti byly nezákonné. Nejvíce asi ta druhá v Iráku. Nehledě na to, že jsem měl radost alespoň z pádu diktátora Husajna, soudy například v Británii dokázaly, že záminky k válce byly vylhané. Veřejnost byla obelhána v machiavelistickém duchu jezuitským způsobem, kdy i nezákonnost, podraz a nespravedlnost prý poslouží budoucí pravdě, lásce a svobodě. Irácké problémy se v podstatě nevyřešily. Ani ti Kurdové se nestali nástupnickým státem, jak by si zasloužili. „Nápad“ západem v minulosti uměle nakreslených hranic podle pragmatických dohod mezi „pověřenými“ mocnostmi založil dnešní problémy. Tváříme se, že žádný neokolonialismus neexistuje, ale tak tomu říkejme alespoň okrádání a znevýhodňování a oslabování často na základě rasových či „vyspělostních“ charakteristik. Mne jako estéta naprosto znechutilo vykrádání muzeí a památek v Iráku za americké okupace. Můžeme jen doufat, že jednoho dne se artefakty do Iráku vrátí.

V případě Iráku tedy byly vykonstruovány invazní důvody, které měly uchlácholit veřejnost, že nejde o svévolnou agresi. Evropská či „západní“ demokracie se v Iráku úplně neusadila. V nedalekém Afghánistánu došlo dokonce na debakl. Agresor byl prostě vyhnán ze země. Afghánistán nikoho vojensky neohrožoval. S tamním režimem jistě nebude devadesát procent obyvatel planety souhlasit, ale nejsou takové mezinárodní zákony, aby se pohnaly diktatury k odpovědné demokracii. Mechanismus je stále týž. Vedeme válku proti neviditelnému (ideovému) nepříteli, který se dokonce (podle potřeby) usazuje dnes hybridně prý i u nás.

Terorismus je vlastně příšerná ideologie entit, které prohrály nějaký boj, s nímž se nesmířily. Může se snadno stát, že se zanedlouho bude psát o grónských teroristech, kteří ohrožují USA a bude třeba jim zatrhnout výrobu sněhových bomb? Analogie jsou často matematicky chabé a neprovádí se příliš skutečné podobnostní dokazování. Prostě se vyloží politická doktrína. Členové NATO ale nemohou projednat vhodnost či nevhodnost podpory toho kterého konfliktu. Rozhodně ne v demokratické (bezpečné) diskuzi. Například proti trestnosti příprav na válku se naše zákonodárství podvoluje „zájmu spojenců“ Tyto zájmy nejsou nijak přesně definované a proto vedly mj. až k válce na Ukrajině, které se dalo zabránit plněním Minských dohod.

Merkelová ve svých nedávno vydaných pamětech naznačuje, že jednání s Ruskem bylo zasazeno v pragmatické logice. Jednou se ve svobodné době vrátíme i ke zhodnocení Minských dohod. Dnes to nedokážeme, protože stranická linie velí zájemce o diskuzi zdiskreditovat bez jakékoli logické či faktické odpovědi. Tak hrajeme strategickou hru na bezdůvodnou a nepochopitelnou agresi Ruska. Eskalace prý neměla žádnou minulost.

Naopak v případě neagrese Izraele v Gaze a okolních nepřátelských zemích se odehrává za šermování historických nároků a historické argumentace jedné strany. Přitom analogie dohod z Oslo a Minských dohod je zjevná. Byly jen pro oko veřejnosti a chabé odložení problému. Z teroristů v Kosovu (UCK) nebo mnohobarevných teroristů v Sýrii jsou dnes ctihodní vládci osvobozených území. Takže i mentální otočka o 180 i 360 stupňů je možná. Jak strana zavelí.

Na tomto blogu je drtivá většina blogerů inteligentní, stylisticky gramotná i vtipně nápaditá. Proto je tak smutné sledovat, když svoje schopnosti předávají někteří do služeb stranicko sektářských idejí. Měli by být na straně všelidské morálky, to je smyslem veřejného působení. Pro mne je prostě příklon k obhajobě neobhajitelného nepochopitelný a v mnoha případech jsem již přesvědčen, že bez nějaké primitivní korupce by to vůbec nešlo. Ale zřejmě některým stačí možnost, aby mohli beztrestně šikanovat druhé a jejich vůle k moci je tím naplněna.

Vyžadovat nějaký jednotný názor je proti přirozenosti a svobodě. To se okecat nedá, ale zastrašování se bohužel v řadě případů daří. Svoboda slova bude rozhodujícím jazýčkem na vahách v letošních volbách do parlamentu. Prezident této země by stále ještě mohl být vzat na milost a zapsat se pozitivně do historie, kdyby nepodepsal nebo lépe přímo vetoval novelu zákona s nešťastným paragrafem 318a. V opačném případě potvrdí podezření o tom, kdo byl, je a kam bude navždy patřit.